Latina však nebyla jenom řečí vědecké obce, ale i té kulturní. Básníci, divadelní dramatici, spisovatelé. Jejich díla nikdy nebyla na indexu zakázaných knih, jako ta vědecká. Snad to bylo tím, že psali o něčem, co se nedalo potvrdit nezvratnými fakty. Nebyli tedy nebezpeční. Jejich spisy byly součástí knihoven i těch nejbigotnějších náboženských fanatiků.
Znalost latiny, to znamenalo znát kořeny evropské civilizace, antiky, dávno zaniklého světa, který nám mohl vyprávět právě jen tím mrtvým jazykem. Rodilí mluvčí již dávno zmizeli v propasti času.
Jeden z takových antických básníků se jmenoval Publius Vergilius Maro. Žil v letech 15. 10. 70 – 21. 9. 19 před naším letopočtem. Řím byl tehdy na vrcholu sil a bylo třeba tuto sílu demonstrovat nejen vojensky, ale i kulturní převahou nad barbary. Mimochodem k těm barbarům patřily i germánské kmeny, které tehdy sídlily, společně s Kelty, na našem území. Romulus a Remus, dva bratři, odkojeni vlčicí, to byla prastará legenda již v době, kdy byl Vergilius malým žáčkem. Byla zajímavá, ale nebylo to ono. Chtělo by to něco vznešenějšího, co by oslavovalo římské ctnosti.
I ve starověku se dbalo na hluboké a rozsáhlé vzdělání studentů, a existovalo prestižní školství. Samozřejmě pro ty, kteří si ho mohli dovolit. Matematika, filozofie, rétorika. Vergilius byl pilný student. A vděčný student, rodiče rozhodně nepatřili k těm zámožným. Zřejmě byl vynikajícím studentem, a bylo mu uděleno prospěchové stipendium, což znali i před dvěma tisíci lety. Nic nového pod sluncem. Ty první dva předměty mu docela šly, s tím třetím byl problém. Chatrné zdraví, neprůbojnost a hlavně slabé plíce, to nebyla právě výbava pro člověka, který se měl živit projevy na veřejnosti. Raději soukromí knihovny, než rušné římské fórum.
Vergilius se měl naštěstí o co opřít. O svoje předchůdce z Řecka. Třeba o básníka Theokrita. Žil sice o tři století dříve, ale to přeci nevadí. Co třeba takový Homér? O tom ani Vergiliova doba téměř nic neví. Jen to, že kdysi žil někdo, kdo napsal dva nádherné eposy o trojské válce. V době, kdy se Tiber ještě vinul pustou krajinou, bez jediné lidské stopy.
Dnešní doba přeci jenom o Homérovi něco maličko ví. V jeho díle je popis jistého Nestorova poháru, který skutečně existuje, je datován do roku 720 př. n. l. Nestor byl moudrý muž a rádce krále Agamemnona. Milovníci filmu Troja si na něj možná vzpomenou, i na tu chvíli, kdy králi doporučuje vzít do bitvy Achilea a jeho Myrmidony.
Tehdy Vergilia políbila múza. Co třeba napsat pokračování Iliady? Nebo Odyssey? Vždyť tenkrát přeci v té strašné válce všichni nezahynuli? Tak vznikl epos Aeneis. Aeneás, hrdina, který přežil zkázu Troje, a který odešel do Itálie. Popisuje války s původními italskými kmeny a jeho hlavní hrdina se stává zakladatelem a praotcem římského národa. Takový výklad římské historie se velmi zalíbil všem vrstvám obyvatelstva. Hlavně mocným. Římané, potomci bájných, neporažených reků, to by bylo skvělé pokračování Homérových eposů. Vergilius se stal věčným. Už dva tisíce let máme možnost přečíst si jeho dílo v originále.
