Dnes již vymýcená nemoc dovedla lidem pořádně znepříjemnit život. Jenom v Evropě na ni v 18. století umíralo až 400 tisíc obyvatel ročně. Choroba se přenášela kapénkami nebo přímým kontaktem s infikovaným. Podobně jako plané neštovice se projevovala vysokými teplotami, bolestmi hlavy a zad, nevolností a výskytem puchýřků. U mnoha pacientů následně docházelo k selhání oběhového systému a dalším komplikacím, které končily smrtí.
V roce 1796 provedl britský lékař Edward Jenner pokus, který můžeme považovat za první skutečnou vakcinaci. Mezi širou veřejnost se vakcína rozšířila ve 40. letech 19. století. I tehdy se našla řada kritiků a skeptiků, kteří očkování nevěřili. Nastal problém – jak odlišit očkované jedince od těch, kteří představovali potenciální nebezpečí?
Představitelé jednotlivých zemí si poradili i bez chytrých telefonů. Znakem bezpečného občana se jednoduše staly jizvy po neštovicích, které velké části lidí zůstávaly po prodělané nemoci. Na očkování pro změnu upozorňovala jizva od odloupnutého puchýře, který se na kůži vytvořil po provedeném vpichu.
Vlastnictví některého z těchto „znamení“ mohlo například rozhodnout o tom, zda vás zaměstnavatel přijme do pracovního poměru. Nejeden odpůrce tak zvážil svůj negativní postoj k vakcinaci a nakonec se nechal naočkovat.
