Filmové drama režiséra Svátka Zápisník alkoholičky přitáhl do kin davy diváků. Téma je oslovilo napříč generacemi i sociálním postavením. A spolu s kritiky vypíchli zejména výkon Terezy Ramby. Kromě diváckého zážitku by podle Svátka měl film také inspirovat (nejen) ženy položit si otázku, zda nepijí moc.
Zápisník alkoholičky válcuje česká kina. Má už na půl milionu diváků. Co úspěchu vašeho filmu říkáte?
Je to nečekané. Před začátkem prázdnin jsme sledovali kina, kde ta návštěvnost byla opravdu tristní. Měli jsme strach. Já mám hlavně radost, protože se diváci vrátili do kin. A je to vidět i třeba na filmu Jirky Mádla Vlny, že lidé mají chuť do kin chodit.
Kritici chválí výkon Terezy Ramby. Jak se vám s ní pracovalo?
Výborně. Byla to druhá spolupráce s ní. My jsme před deseti lety točili seriál Reportérka, ale myslím si, že jsme se v té spolupráci oba asi někam posunuli. Bylo to daleko příjemnější a intenzivnější. A to, jakým způsobem se toho Terka ujala, je neuvěřitelné a její přístup je pro režiséra dar, takže velký obdiv.
Věděl jste od začátku, že do hlavní role chcete právě ji?
Ne, to byl složitější proces a trval dlouho. Měl jsem tam původně jinou herečku a jsem rád, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože dneska si tam nedovedu představit nikoho jiného.
Téma alkoholismus u žen se tolik veřejně neprobírá. Proč toto téma lidi tak táhne?
Já si myslím, že v celé republice se hodně pije. A když jsme měli ten první film o alkoholu, Úsměvy smutných mužů, tak tam to fungovalo podobně. Ti muži tenkrát, stejně tak jako ty ženy teď, se jdou podívat na ten film, aby se trošku srovnali s hlavní hrdinkou. A je zvláštní pozorovat, jak ty ženy jdou na film s dvojkou vína, zvláště v letních kinech. A já si říkám, že by bylo fajn sledovat, jestli jim ta sklenička během promítání nezhořkne.
Jaký máte vztah k alkoholu vy?
Myslím si, že ani tím filmem jsme neříkali, že alkohol je prioritně zlo. Jde o to, jakou měrou se užívá. Některé filmy máme o tom, že když se to přežene, tak je to špatně. Ale já piju, občas si dám pivo, víno… a naštěstí nemám mezi blízkými někoho, kdo by na tom byl hodně špatně, krom Josefa Formánka, mého velkého kamaráda, který mi byl inspirací – jeho kniha byla předlohou k Úsměvům smutných mužů.
Proč jste si tedy vybral zrovna téma alkoholismu, když se vás víceméně netýká?
Je to právě jenom kvůli Josefovi, tam to začalo. A po tom, co jsme dotočili Úsměvy, tak mě zajímalo, jak jsou na tom ženy, protože těch příběhů bylo hrozně málo. A Míša Duffková byla jediná a první, která takhle veřejně vyšla se svým příběhem. A bylo to krásně načasované – když jsme měli premiéru Úsměvů, ona dopsala knihu. A předtím už fungoval její blog, který dostal cenu Magnesia Litera. Takže jsem si přečetl rukopis té knihy a zaujalo mě to, protože přesně to jsem hledal.
Kromě Úsměvů smutných mužů vše pak pokračovalo filmem Dvě slova jako klíč. Zaujalo mě, že Jaroslav Dušek o něm řekl, že to je jeden z vašich nejlepších filmů vůbec – akorát, že se u něj hodně pláče. Někdo zase ten film hodnotil jako ezo-blábol. Jak vy jako režisér vnímáte kritiku lidí, kteří sami nic nenatočili?
Já mám výhodu, že kritiky nečtu, takže se mě to nedotýká. Ale třeba to ezo-blábol jsem zaznamenal. Formánek napsal knihu Dvě slova jako klíč a ta byla předlohou k našemu filmu. A je tam spousta moudrých vět, který on pouze citoval, a když je někdo řekne v českém filmu, tak to najednou vypadá zvláštně. Ten film zasáhl spoustu lidí, ale je strašně důležité a nutné, aby si ho divák pustil k sobě. A když se to nestalo, tak ho prostě považuje za nesmysl. Nicméně ty „hejty“ vůči němu byly dost silné. Točili jsme to v době covidu po celém světě, chápu tu naštvanost lidí, že nemohli cestovat a my jsme s baťůžkem na zádech procestovali všechny kontinenty a za velmi skromných podmínek ten film natočili.
Zaujalo mě, že jste také byli na ostrově s domorodci…
To je jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem během jakéhokoliv natáčení měl. Je to ostrov Siberut v Indonésii a tam žije národ Mentavajců, což donedávna byli lidé, kteří žili na úrovni lidí z doby kamenné. A Josef Formánek, který tam začal jezdit před skoro 30 lety, se s nimi seznámil a spřátelil. Bylo krásné se objevit uprostřed pralesa, kde ho vítali jako dávného kamaráda. On se naučil mentavajsky, tak se dalo domluvit a byl to fakt silný zážitek.
Znáte nějaké slovo v jejich jazyce?
Znám nějaké fráze z filmu, které tam jsou… Ale bylo vtipné, jak táta Josefa Formánka říkal tomu Josefovi: ty jsi strašně nepraktický, že se naučíš jazyk, kterým mluví tisíc lidí na světě.
Když jste mohl srovnávat, jak žijí oni a jak my, co se vám na jejich životě líbilo a co vám třeba nahnalo strach?
Byl jsem úplně unešený tím způsobem života. Uvědomil jsem si, jak málo člověk potřebuje k tomu, aby byl šťastný. Oni jsou opravdu šťastní. Skoro nazí odchází do pralesa, kde si vezmou to, co potřebují. Jenom to, co potřebují, nic víc. Dnes jsou priority úplně jinde. A co bylo smutné? Že civilizace to za chvilku schramstne, tenhle způsob života. A už to tam, bohužel, bylo vidět. Ti lidé už měli naftové motory. A některá děcka v těch větších osadách měla mobil – což jim bylo na nic, protože tam není signál. Ale dívali se třeba na fotky z pohřbu svých příbuzných. No, je to zvláštní kontrast.
A budete se tam chtít ještě vrátit?
Určitě bych chtěl. Nicméně pro Josefa je to smutnější záležitost, když porovná to, co viděl před 30 lety, a teď, jak tam ten prales mizí. Že i ti domorodci prodají leccos za to, aby se měli trošku líp. Že v tom pralese jsou vzácný dřeviny a je spousta firem a lidí, kteří chtějí ten prales vytěžit. Tak už se tam vrátit nechce a bez něj mi to nedává smysl.
Řekla bych, že vašimi filmy se jako pojící niť táhne touha po nějakém přesahu, třeba možná i duchovním. Jak ten přesah vnímáte vy?
Já se snažím o těch věcech prostě přemýšlet trošku jinak, než běžný člověk, a třeba ne zas tolik jako Josef, který je velmi pobožný – a ten zážitek, který popisuje ve své knize, mu kompletně změnil život. Ale já si ho pamatuju z doby, kdy byl takový drsňák, který se rád napil a popral se v hospodě… A už jenom to, že se snaží být lepším člověkem, je to, co by mělo fungovat. Téma filmu Dvě slova jako klíč je být laskavý. A to, že člověka to nic nestojí. Kdyby se tím opravdu každý řídil, že se bude snažit být aspoň trošičku laskavější vůči okolí, tak svět by byl lepší.
Přesah má i zápisník alkoholičky – pomáháte Ženám s odvahou, což je podpůrná skupina žen, které mají problém s alkoholem.
Je to takový paralelní projekt, který jsme vymysleli v souvislosti s filmem Zápisník alkoholičky. Chtěli jsme, aby to nebyl jenom film, aby se tím zabývala spousta lidí a institucí a hlavně aby si ty ženy třeba uvědomily, že mají někdy problém. Když přijdou z našeho filmu, aby si řekly: opravdu je to v pořádku, že piju tak a tak? A Ženy s odvahou by měly dodat odvahu ženám, aby se nestyděly si ten problém přiznat a aby jim i okolí dokázalo pomoct, protože když ten problém destigmatizujeme, je to první krok k tomu, aby se začal řešit.
Máte čtyři děti. Jaký jste otec?
Velmi benevolentní, byť se snažím být trošku přísnější. Snažím se jim hlavně vnuknout myšlenky a priority, které jsou pro mě důležité, a to nejsou peníze, není to majetek, ale jsou to vztahy, které budujeme, ať už v rodině, tak s přáteli. Pro mě, tak jako by to mělo být pro každého rodiče, je samozřejmě nejdůležitější to, aby se ti naši potomci stali dobrými lidmi. Tahle snaha by tam vždycky měla být a budu se o tom velmi snažit.
Zdroj: autorský text
Celý rozhovor pro A11 TV můžete zhlédnout zde: https://tv.a11.cz/video/19400-dan-svatek-cesky-filmovy-reziser-scenarista-a-producent/