Monika Le Fay, která byla v minulém režimu vězněna za to, že volala „Ať žije Havel!“, má ve svém životě několik prvenství: byla první, kdo pro Reportéry České televize skrytou kamerou natočil karanténní stanici na Slovensku, kde se zabíjí psi. Pro veřejnoprávní televizi natočila i osud utýrané Lucinky, čímž otevřela diskusi o týrání dětí v Česku. Objevila polozapomenutou knihu politické vězenkyně Dagmar Šimkové, vymyslela a iniciovala Památník obětem komunismu.
Monika Le Fay se hned v úvodu knihy vyznává z toho, že ráda čte o osobním rozvoji. „A nejraději mám, když mí oblíbení autoři ukazují svým příkladem, že se lze narodit v chudobě, rodičům, kteří vás týrají nebo zneužívají, prožít rozpad rodiny a úmrtí nejbližších lidí, a přesto ze všeho vyjít jako vítěz,“ píše.
Knížka se skládá především z rad, jak k životu přistupovat pozitivně a snažit se pomáhat druhým. Dělat to, co člověk cítí, že je správné, ne to, co od něj očekává okolí. Obsah knížky by se dal ve stručnosti shrnout do citátu, jehož autorem je řecký stoický filosof Epiktétos: „Moudrý člověk je ten, kdo se nermoutí pro věci, jež nemá, ale raduje se z těch, které má.“
Pomoc dětem i zvířatům
Monika Le Fay zmiňuje i vlastní přístup: „Zachránila jsem desítky psů a koček před smrtí, přestože to asi není rozumné, a vždycky jsem jim raději nakoupila jídlo a další věci, než bych sobě koupila šaty a boty. Protože mě to těšilo a obohacovalo můj život,“ píše.
„Zaplatila jsem Agness v Nairobi její školy, přestože mi třeba už nezbyly žádné peníze, ale věděla jsem, že to musím udělat, že z toho budu mít daleko lepší pocit, než kdybych je nějak utratila. A nakonec jsem si přivezla domů malou černovlasou krásnou holčičku. Raději jsem o tom dopředu ani nikomu neříkala,“ pokračuje. A neváhá, aniž by to působilo nafoukaně, říci: „Moniko, jsem s tebou spokojená.“
