Když na podzim roku 2002 dorazili na pohotovost rodiče se svou dcerou Petruškou, že je již téměř dvacet čtyři hodin v bezvědomí, lékařům bylo hned jasné, že s nimi něco není v pořádku. Už jen to, že návštěvu zdravotníků odkládali tak dlouho, prý ze strachu, že nemají zaplacené pojištění a že bude její ošetření stát „hrůzu“ peněz, bylo na pováženou. Stejně tak, že její otec řekl své manželce, že jí nic není a že ji to do rána přejde, i když bylo jasné, že je to s ní hodně špatné. Nejpodezřelejší ale byly četné modřiny, které měla po celém těle. Ošetřující lékař pochopil, že má co do činění s obětí týrání a okamžitě zalarmoval policii.
Spala a spala
Vyšetřovatelé zjistili, že matka Petrušky byla celý cen pryč, byla na brigádě, protože její manžel byl nezaměstnaný a ona byla ráda, že si sehnala brigádu v supermarketu na alespoň dva dny v týdnu. Její muž Petr Bouček zůstal s Petruškou i se čtyřletou Helenkou, její starší sestrou, doma a měl se o ně starat, včetně toho, že je nakrmí. Jenže byl podrážděný a s hladovým a křičícím kojencem si nevěděl rady. Nakonec se uchýlil k brutální metodě – umlčel ji silnou ránou do hlavy. A když pak přišla jeho žena Eva z práce a divila se, že Petruška pořád spí, řekl jí, že se přejedla na oběd a že je v pořádku. Jenže nebyla!
Když se neprobrala ani do druhého dne, vyrazili s ní na pohotovost. Bouček tvrdil, že na ni nejspíš spadla hrazdička s hračkami nad postýlkou, kterou na ni shodila Helenka. A pak přidal další vysvětlení – Petruška mu měla vyklouznout z ruky, když ji sprchoval, a přitom ještě narazila na kohoutek, od kterého se odrazila na zem. Nikdo jeho slova nemohl ani potvrdit, ani vyvrátit. Kriminalisté se proto obrátili na experta na forenzní biomechaniku Jiřího Strause. A ten vnesl do Boučkovy pavučiny lží jasno!
Rozumu moc nepobral
Díky jeho vědeckým metodám dokázal s poměrně velkou přesností určit, jak velká síla se musela vyvinout na temenní kost, aby praskla. A při pokusu s panenkou, která vážila stejně jako Petruška, se ukázalo, že ani hrazdička, ani pád po vyklouznutí, by takový vážný úraz, kterému holčička po deseti dnech navzdory té nejlepší péči lékařů z pražské nemocnici v Motole podlehla, způsobit nemohly. O velice zvláštním vztahu rodičů k ní svědčí i to, že její tělíčko pak raději poskytli na lékařské účely, protože tím ušetřili za pohřeb. Petrušky lebka by praskla až v případě, že by miminkem někdo plnou silou hodil o zem. Znalec se ale spíš přikláněl k tomu, že za její smrtí stála rána do hlavy.
Každopádně ale verze s hrazdičkou i pádem na zem úspěšně vyvrátil. Bouček, který podle vyšetřovatelů evidentně moc rozumu nepobral, si tedy začal vymýšlet příběh další. Tentokrát se snažil vinu přehodit na svou manželku, která byla prý pod vlivem alkoholu agresivní a holčičku uhodila sama. „V životě bych dítě neuhodil. A ani manželku,“ tvrdil totiž u výslechu. Ale sousedka, kterou vyslechli také, mluvila o pravém opaku. Z jejich bytu prý často slyšela křik i dětský pláč. Jednou prý na ni dokonce ťukala Helenka, že má hlad a že ji táta zbil. A když na Boučkovi kvůli tomu zavolala sociálku, dostala od něj výhružný dopis, že jestli to ještě jednou udělá, tak ji zabije.
Dvanáct let
Manželka ale měla neprůstřelné alibi a vše nasvědčovalo tomu, že vraždil opravdu Bouček. I když ani ona sama nepatřila k nejpříkladnějším rodičům – jejich byt plný nepořádku připomínal spíš holobyt, ve kterém nebyl skoro žádný nábytek ani hračky a všichni spali dohromady na zemi na matracích. A také příliš snadno uvěřila jeho chlácholení, že Petrušce nic není a že tedy není potřeba vyrazit do nemocnice hned. „Myslela jsem, že jí nic není, skoro nebrečela,“ vysvětlovala policistům.
Bouček vzápětí dodal další verzi, kterou museli policisté opět prověřit. Tentokrát jí podle něj spadla na hlavu těžká broušená dóza. A pak raději dvě. A pak si ještě vzpomněl, že se s ní točil dokola a nedopatřením s ní pak „štrejchnul“ o futro dveří.
Ale i tyto verze expert Straus vyvrátil. A přestože se Bouček nikdy ke svému činu nepřiznal, dostal nejprve deset let za mřížemi a po odvolání mu soud trest zpřísnil dokonce na dvanáct.
Zdroj: Český rozhlas (Historie českého zločinu)
