Vnímala jsem ho jako součást života a když mi bylo čtrnáct a začali jsme stavět dům ve Statenicích, lítala jsem s tím tranďákem po parcele i po lešení a nedala jsem bez něj ani ránu. Později jsem propadla kouzlu gramofonu, a jakmile jsem nějakou korunu ušetřila, hned jsem ji utratila v Supraphonu za gramodesky.
Se spolužačkami jsme si je půjčovaly a nahrávaly na magnetofonové pásky. Měla jsem velký kotoučový magneťák, na stěně pověšené barevné žárovky, a jak muzika hrála, žárovky blikaly. Takovou barevnou hudbu moc spolužáků nemělo.
Vedle těch žárovek jsem měla plakáty Haničky Zagorové, Helenky Vondráčkové, Michala Tučného s Ankou Chřestýš, Miroslava Žbirku, který byl můj největší idol, taky Kotvalda s Hložkem, Petra Rezka, Karla Černocha a asi tisíc obrázků, pohledů a ústřižků. Takže když jsme potom s taťkou dávali před malováním stěny do původního stavu, padlo na zeď asi kilo sádry. A jen co se nám to nové vymalování okoukalo, přistály na něm zase obrázky, a sestra si pak začala na „svoji“ stěnu lepit krabičky a obaly od čokolád.
Tehdy jsem v jedné televizní soutěži zaslechla, jak působivý je závěs z céček, a protože jsme jich měli asi tunu, vyrobila jsem ho. Přes půl pokoje do stropu napíchala napínáček vedle napínáčku. Byla jsem na něj náležitě pyšná, tatínek už méně. Když to viděl, neřekl vůbec nic, jen se otočil a odešel. Tušila jsem, že je zle a že brzy něco přijde. A taky přišlo – stěhování. Musela jsem všechny ty parády sundat. Skoro plačky jsem všechny Haničky a Helenky srolovala a uložila do krabice jako poklad. V novém pokoji už jsem je ale nepověsila, přeci jen mi bylo o fous víc a přišlo mi škoda ničit nové stěny.
Gramo jsem si samozřejmě pouštěla pořád dál, a kdyby se mi nerozbilo, pouštěla bych ho dodnes. Poslouchala jsem různou hudbu, nedělila to žánrově, ale podle toho, která se mi líbila. Takže Waldu Matušku, Karla Černocha, Petru Černockou, Věru Špinarovu, Mariku Gombitovou, Matadors, Olympic, Duo Červánek, Nedvědy, Spirituál kvintet, ale třeba i Jožku Černého anebo Mou vlast. Mezi mými oblíbenci byl i Michal David s kapelou Kroky, kteří nazpívali Céčka, hit známý a hraný v rádiích dodnes. Elpíčko Kotvalda s Hložkem jsem znala zpaměti a Holky z naší školky jsem byla schopná pouštět si i třikrát dokola. Tenhle megahit se hrál všude i několikrát denně a holky po něm doslova šílely. To, že text složil Pavel Žák a hudbu Karel Vágner, jsem věděla, ale teprve nedávno jsem si zjistila, že celkem bylo prodáno na dnešní poměry neuvěřitelných dva a půl milionu hudebních nosičů.
Singl neboli krátkohrající gramodeska tehdy stála 12 Kčs. Měla jsem přehled o deskách, které nově vyšly, a za každou cenu je chtěla mít. Zatímco holky si začínaly kupovat malovátka, já si vozila z výletů do Prahy nebo Kladna Ivetu Bartošovou s Petrem Sepéšim, Kamélie nebo Lenku Filipovou, Bee Gees, Beatles, Smokie nebo Karla Kryla. A pak jsem uslyšela písničku Tisíc dnů mezi námi, kterou zpívala Zuzana Navarová. Stála jsem a s pusou dokořán poslouchala. V tom okamžiku jsem si její nezaměnitelný hlas zamilovala. Byla tak čistá a křehká. Ale odešla moc brzy. Bylo jí pouhých čtyřicet pět let, když nás před patnácti lety opustila.
A potom přišla doba walkmanů. Mohli jsme mít hudbu rovnou v uších a kdekoli. Walkman byl na svou dobu doslova trhákem, kdo ho neměl připnutý na opasku u kalhot, jako by nebyl. Spousta z nás si ho tehdy přála. Jelikož baterky moc nevydržely, často jsme z úsporných důvodů kazety přetáčeli dopředu nebo dozadu zasunutím tužky do ozubeného kolečka a točili a točili… To samé jsme dělali, když se zasekla páska a začala se uvnitř přístroje šmodrchat. Ve sluchátkách to občas pekelně šumělo, ale co, hlavně že jsme byli in… Já měla stříbrný Casio s modrými dvířky, který jsem vylepšila samolepkami Mickey Mouse. Byl velký jako Studentská pečeť a vešel se mi akorát do kapsy u kabátu. Jakmile jsem vyšla z domu, nasadila jsem sluchátka a svět pro mě přestal existovat. Takhle mi třeba ujela tramvaj do školy, protože jsem se hluboce zaposlouchala. Od dob převratného vynálezu walkmana byla hudba stále se mnou.
A potom přišlo to stříbrné placaté kolečko, které už je dnes běžnou součástí našeho života a nad kterou se nepozastaví ani roční dítě – kompaktní disk neboli CD. První cédéčka byla vyrobena ještě před listopadem 1989, přesněji řečeno v červenci toho roku, kdy se v Loděnicích u Berouna rozjela nová linka a Československo se stalo první zemí v socialistickém bloku, kde se cédéčka vyráběla. Historicky první album vyrobené ve formě kompaktního disku bylo The Visitors od skupiny ABBA, a to 17. srpna 1982. Úplně prvním v Československu vydaným kompaktním diskem se mohl pyšnit Karel Gott. Já jsem mezi svými prvními cédéčky měla určitě nějaké HopTropáky, Karla Kryla a tuším, že taky výběr Beatles, který jsem od někoho dostala.
Taky jste poslouchali staré dobré gramodesky?
