Alespoň ji však dal na výchovu do kláštera. Po smrti svého otce jela čtrnáctiletá Luisa na venkov ke svému strýci a poručníkovi Michalu de Marillac. Vzhledem ke špatné cestě musili vystoupit a jít pěšky. Najednou byli obklopeni celou tlupou cikánů, kteří je začali obtěžovat dotěrností a žebrotou. Luise bylo ubohých dětí líto, a tak darovala jednomu malému cikánkovi almužnu a řekla mu několik laskavých slov. Ten, pln vděčnosti za tuto neobvyklou přívětivost, darované peníze políbil a zmizel.
Navečer, když se Luisa modlila růženec, měla pocit, jako by v místnosti s ní byl ještě někdo. Pokračovala v modlitbě a dodala: „Zlý člověče, vylez, abych ti podle příkazu Ježíšova prokázala dobré, ačkoli ty mi chceš učinit zlé.“ A najednou k jejímu údivu zpod postele vylezl onen malý cikánek, kterému dala odpoledne almužnu. Přiznal se, že ho vůdce tlupy poslal do zámku, aby v noci otevřel dveře a vpustil dovnitř lupiče. Louisa usoudila, že chlapec nemůže za zločinné úmysly dospělých, jen ho napomenula a nechala odejít. Chlapec předtím ještě vzal medailonek, který mu visel na krku, a dal ho Luise se slovy, že kdyby byla někdy v nebezpečí, že stačí vyslovit slovo „Anežka“, protože právě toto jméno je napsáno na medailonku pod obrázkem sv. Anežky, a nemusí se ničeho bát.
Tato příhoda se brzy roznesla po kraji a dozvěděla se o ní i královna. Poslala svého tajemníka, Antonína Le Gras, do zámku, kde Luisa nocovala, aby zjistil, jak dalece je celý příběh pravdivý. Když se tajemník podíval na medailonek, poznal, že patřil jeho matce, která jej kdysi zavěsila na krk jeho nejmladšímu bratru Gabrielovi. Toho však stihla nehoda, když se pod ním probořil můstek vedoucí přes vodu k mlýnu a chlapec spadl do vody a zmizel.
Aby se celá záhada vyřešila, tajemník našel i toho malého cikánského chlapce a zeptal se ho, jak k medailonku přišel. A chlapec vypravoval, jak ho kdysi cikáni vytáhli z vody a nutili ho žebrat. Tak nalezl pán Le Gras doslova zázrakem svého ztraceného bratra. Dál už byly chlapcovy osudy jen šťastné. Dostalo se mu dobrého vychování a později se z něj stal jeden z nejhorlivějších žáků a pomocníků sv. Vincence de Paula (? – 1660), který v roce 1633 založil sdružení měšťanských paní za účelem péče o staré a nemocné lidi, tzv. „Společnost Dcer křesťanské lásky,“ pro které se vžilo pojmenování „Vincentky“ nebo podle barvy jejich roucha „Šedé sestry“. Jejich družiny navštěvovala i Luisa a učila v nich, jak co možná nejlépe pečovat o chudé a ošetřovat nemocné. Zemřela 15. března 1660 v Paříži a její svátek se podle starého kalendáře slavil o den dříve.
