Venuše je od země vzdálená 40,4 mil. km, a i když je ze Země dobře pozorovatelná, o tom, jak to na ní vlastně vypadá, se mohlo do chvíle, než tam dorazila první sonda, jen spekulovat. Mít sondu, která by jako první přistála na Venuši, byl proto pro SSR v rámci kosmických závodů s USA dostatečně ambiciózní cíl.
Po dlouhodobém úsilí a mnoha nepřiznaných selháních se Sovětům konečně 12. února 1961 podařilo vyslat do vesmíru první planetární sondu – Veněru 1. Dostala se až na oběžnou dráhu kolem Slunce, ale po prvním týdnu se odmlčela a spojení s ní se už obnovit nepodařilo. Má se proto za to, že kolem Venuše alespoň proletěla.
Veněra 2 odstartovala 12. listopadu 1965 a podařilo se jí navést tak přesně, že bez jakýchkoli obvyklých oprav kurzu proletěla nad osvětlenou stranou Venuše. Tam dostala povely k fotografování Venuše, která však nepotvrdila a ani na Zemi nebyly žádné snímky, které by tam pořídila, zachyceny. Zřejmě proto jen prolétla kolem planety. Ale i tak je to jediný dosud známý případ tak přesného navedení.
Veněra 3 byla vypuštěna o čtyři dny později s tím, že se pokusí dosáhnout povrchu Venuše. Po provedení korekce dráhy to vypadalo, že skutečně na Venuši úspěšně přistane, jenže její přístroje náhle ohlásily zvýšení teploty a radiové spojení se sondou se už potom navázat nepodařilo. Podle výpočtů Veněra 3 dopadla na Venušinu noční stranu a stala se tak první pozemskou sondou, která skutečně přistála na povrchu jiné planety, i když tvrdě.
Veněra 4 odstartovala 12. června 1967 a spolu s ní měla letět sesterská kosmická sonda, k Venuši ale letěla sama. Dopravit sesterskou sondu na parkovací dráhu kolem Země se sice o pět dnů později podařilo, ale protože jí selhal 4. urychlovací stupeň rakety, nepodařilo se jí dosáhnout 2. kosmickou rychlost a opustit Zemi. Veněře 4 se to podařilo a 18. října 1967, po čtyřech měsících letu, s ní bylo znovu navázáno spojení a obdržela poslední povely. Dál už pracovala automaticky.
Po vstupu do atmosféry Venuše se od sondy oddělilo přistávací pouzdro o průměru jeden metr a začalo se přibližovat k povrchu planety, na který také dosedlo. Pouzdro celkem vysílalo 94 minut a pak se odmlčelo, zřejmě hned po přistání. To Sověti vysvětlovali tím, že při dosednutí pouzdra na povrch planety došlo k odchýlení směrových antén. Později, porovnáním dat z letu americké sondy Mariner 5 a Veněry 4 bylo zjištěno, že ve skutečnosti pouzdro zahájilo vysílání ve výšce 55 km a k jeho ukončení došlo už 27 km nad povrchem Venuše. Zjevně nevydrželo působení tlaku až 22krát většího, než je na Zemi.
I tak tato sonda získala o Venuši zásadní informace. Soudilo se například, že v atmosféře Venuše převažuje dusík a že obsahuje asi jen 1 – 3 % oxidu uhličitého. Veněra 4 však zjistila, že atmosféra Venuše se skládá naopak z 90 – 95 % oxidu uhličitého a že po dusíku v ní není ani památky. Zaznamenala ale také stopové množství kyslíku a vodní páry.
Na Venuši úspěšně, tj. měkce, přistála až Veněra 7, a to téměř před 50 lety, 15 prosince 1970. Na Zemi předala informaci o teplotě na povrchu 475 0C (s tolerancí plus nebo minus 20 0C) a tlaku, 90krát vyšší než na zemském povrchu, což odpovídá tlaku vody 900 m pod hladinou moře.
Celkem bylo do programu Veněra zapojeno víc jak dvacet různých kosmických sond, které se ne vždy jmenovaly Veněra. Poslední z nich, Veněra 16, byla vypuštěna v roce 1983 jejím úkolem bylo mapovat povrch Venuše.
Druhou planetou, kde přistály pozemské sondy, byl Mars, vzdálený nejméně 54,6 mil. km. Jako první na něm měkce přistála 2. prosince 1971 sovětská sonda Mars 3.
