Otázka viny a trestu i toho, že za války vojáci poslouchají rozkazy, ať jsou jakékoliv, protože jinak jim hrozí válečný soud, ne-li zastřelení na místě, se bolestně dotýkají i jedné z našich největších národních tragédií, vyhlazení Lidic. Jak to všechno pochopit, jak rozhodnout? Nebyli příslušníci SS vinni už jen tím, že se k této zločinecké organizaci dobrovolně přidali? Jenže mnozí z nich tak učinili, když to ještě žádná zločinecká organizace nebyla. Přinejmenším do doby, než se Hitler stal, a to na základě demokratických voleb, německým kancléřem, byl i tento „černý řád“ legální součástí tehdy ještě demokraticky fungujícího německého státu.
Nějakým způsobem v něm fungoval i SS-Hauptsturmführer (kapitán) Harald Wiesmann, i když z hlediska svých nadřízených ne moc zdatně. Od 1. října 1939 až do 30. září 1943 sloužil jako velitel služebny gestapa v Kladně, i se svou manželkou Gudulou Wiesmannovou na pozici administrativní pracovnice. Odtud byl ale kvůli porušování interních předpisů odvolán a přeložen do Prahy a později do Varšavy, kde byl povýšen na kriminálního radu. Přesto si v Kladně vysloužil přezdívku „Bůh Kladna“. Na místě kladenského velitele gestapa ho nahradil SS-Hauptsturmführer Heinrich Gottschling.
Když byl po válce dopaden a odsouzen k trestu smrti, jeho matka, Lili Wiesmannová napsala 25. ledna roku 1947 dopis, ve kterém žádá o milost prezidenta Edvarda Beneše. Píše v něm:
„Žádost o milost Jeho Excelenci panu prezidentu československé republiky dr. Edvardu Benešovi v Praze.
Můj syn Harald Wiesmann je obžalován před lidovým soudem v Kladně. Není mi známo, kdy bude termín.
Vím, že se můj syn cítí nevinen, protože u každého svého činu jednal jen na rozkaz. Jelikož jeho představený úřad jej měl za příliš lidského, nebyl po celá dlouhá léta vůbec povýšen.“
Milost však byla zamítnuta a Harald Wiesmann byl popraven oběšením 24. dubna 1947 v Praze v Pankrácké věznici. Jeho tělesné ostatky se nacházejí v hromadném hrobě na hřbitově v Ďáblicích. Nakonec podíl na vyhlazení Lidic nebyl jeho jediným válečným zločinem, pořád to byl také po čtyři roky velitel kladenského gestapa známého svou brutalitou. Komunistům ale také nedokázala nabídnout nic, čím by jim byl užitečný a bylo také teprve dva roky po válce. Jeho žena Gudula z žádných válečných zločinů obviněna nebyla a zemřela v roce 2001, zřejmě v Německu. Jen pamětníci vzpomínají, jak si z Lidic nechala dovézt nějakou nezaevidovanou drůbež a králíky, což tehdy – a ani potom – nestálo ani za řeč.
Na vyhlazení Lidic se ale podílel také SS-Obersturmführer (nadporučík) Max Heinrich Rostock (nar. 29. září 1912), který v té době působil v Kladně jako velitel Sicherheitsdienst. V roce 1930 se vyučil obchodním příručím a pak nastoupil u otce do učení na malíře pokojů. V březnu 1933 vstoupil do jednotek SA, o dva měsíce do NSDAP, tedy v době, kdy šlo ještě o demokratické struktury v rámci demokratického státu. Začal pracovat u zpravodajské služby nacistické strany a za úkol dostal sledovat ofenzivní činnost proti území Sárska, které bylo pod francouzskou kontrolou. Velmi se osvědčil a roku 1935 vstoupil do SS v hodnosti SS-Unterscharführera (četař).
Po válce byl roku 1949 zatčen ve Francii, následující rok předán do Československa a v roce 1951 odsouzen k trestu smrti. Tento trest mu zmírnil na doživotí druhý dělnický prezident Antonín Zápotocký. Snad proto, že by Rostock jako zpravodajec mohl být komunistům užitečný? A i kdyby, měl Zápotocký vůbec morální právo zachránit lidického vraha před smrtí? Tím spíše, když i on sám se narodil v Zákolanech a pocházel z Kladenska?
Ale stalo se. V roce 1958 byla Rostockovi nabídnuta spolupráce s StB, kterou přijal, jak taky jinak, a po proškolení byl za dva roky vyslán jako špion do západního Německa. Jakmile vstoupil do Německa, už ho Spolková zpravodajská služba (BND) monitorovala a později se stal jejím agentem. Pro komunistické Československo tedy nic nevykonal, spíš naopak. Lidický vrah tedy svou válečnou vinu neodpykal ani neodčinil a dožil v klidu a na „teplém“ místečku v západním Německu, kde 13. září 1986 zemřel.
Je třeba dodat k paradoxům, či spíše ironii dějin, ještě něco dodat?
