Pomáhaly stovky vlastenců
„Dosud zjištěný počet pomahačů a podporovatelů atentátníků je vyšší než tři sta osob,“ uváděl nacistický vyšetřovatel Heinz Pannwitz ve své zprávě ze září 1942. Tito lidé byli popraveni v koncentračním táboře Mauthausen nebo na střelnici v Kobylisích. Někteří – Jan Zelenka-Hajský, Marie Moravcová, Břetislav Lyčka a František Kotrba – si při zatýkání vzali život sami. O dalších lidech, kteří na jaře 1942 pomáhali parašutistům, se gestapo naštěstí nedozvědělo. Smrti tak unikly například manželky československých důstojníků Božena Kropáčková, Terezie Kasperová nebo vdova po popraveném generálovi Bílém Hana. Ty v květnu 1942 ukrývaly parašutistu Adolfa Opálku.
Moravcovi, Fafkovi, Novákovi, Khodlovi, Piskáčkovi, Smržovi, Hešovi, Vosmíkovi, Pleskotovi, Pechmanovi, Oktábcovi, Hejlovi a další a další. Lidé různých náboženských vyznání a všemožných profesí. Sokolové, pravoslavní duchovní, členové Masarykovy ligy proti tuberkulóze…
Věděli, že riskují svůj život. Ale to, že nacisté začali vyvražďovat i rodiny podporovatelů a parašutistů, to bylo novinkou. Veřejné a přiznané vraždy dětí se staly do té doby nevídanou novinkou. Popravy 15letých a 16letých chlapců a děvčat začaly hned 28. května 1942 vyvražděním rodiny Stehlíkovy z Rokycan. Stehlíkovi byli zavražděni v Plzni-Lobzích.
První záchytná adresa: Rokycany
Dne 29. prosince 1941 Jozef Gabčík (*1912, Poluvsie, okr. Trenčín) a Jan Kubiš (*1913, Dolní Vilémovice, okr. Třebíč) z výsadku Anthropoid seskočili z letadla nedaleko obce Nehvizdy. Několik hodin poté parašutisté zaklepali na dveře domu v Rokycanech v ulici Pražské předměstí, v domě Stehlíkových. Václav Stehlík byl penzionovaný železničář a odbojář. Jeho blízkým přítelem byl sociálně demokratický poslanec František Němec (1898 v Libišanech na Pardubicku – 1963 v Montréalu), člen exilové vlády, jenž tuto a další adresy poskytl zpravodajskému odboru v Londýně. Stehlíkův domov se pro parašutisty stal první záchytnou adresou na protektorátním území.
Parašutista Gabčík se při seskoku zranil. Stehlík parašutistům poskytl nejen azyl, ale i lékařskou pomoc lékaře Zdenko Čápa. Ten dal Gabčíkovi sádrový obvaz s podpatkem. Od Václava Stehlíka se parašutisté později přesunuli do Plzně k Václavu Královi.
Stehlíkovi během následujících několika měsíců pomohli i dalším parašutistům, Vojtěchu Lukaštíkovi ze skupiny Intransitive a Ludvíku Cupalovi z výsadku Tin, kteří nad územím protektorátu seskočili na konci dubna 1942.
Udal je vlastní zeť
Když 1. května 1942 odešli, došlo k rodinné tragédii. Stehlíkův zeť František Mareška se pohádal se svou manželkou i s tchánem a šel nahlásit na četnickou stanici, že Stehlíkovi, se kterými bydlel v jednom domě, ukrývali parašutisty. Četníci chtěli jeho udání zamést pod koberec, ale Mareška trval na tom, že mají jeho výpověď předat gestapu. To se nakonec stalo a gestapo zatklo Stehlíkovi i manžele Mareškovy 25. května, dva dny před atentátem na protektora.
Popravili celou rodinu – tedy i práskače
Den po atentátu obdržel šikovatel jednotky Johannes Michel rozkaz k utvoření popravčí čety. Zoufalá Josefína Marešková prosila o milost. Václav Stehlík se choval statečně, stejně jako jeho synové Václav a šestnáctiletý František. Ten kladl odpor a německé vojáky prosil, aby ušetřili jeho maminku. Dva gestapáci proto rozrušeného Františka přidrželi a třetí mu vpálil kulku do týla. Růžena Stehlíková nakonec omdlela a byla zastřelena v bezvědomí. Zastřelen byl i strůjce celého neštěstí. Po Františku a Josefíně Mareškových zůstala dvouletá dcera Jaroslava, kterou si tajně osvojili sousedé. Rychlou popravou rodiny Stehlíkových si ovšem gestapo odstranilo možné svědky a stopu k parašutistům.
Trest smrti byl vykonán dne 28. května 1942 na lobezské střelnici. Šlo o první oběti stanných soudů v celém protektorátu.
Popravčí rodiny Stehlíkových byli po válce vyslechnuti. Nikdo z nich za své zločiny nebyl potrestán. V roce 1949 byl v Lobzích odhalen památník obětem, mezi nimiž byla i rodina Stehlíkových. Reliéf je dílem Marie Uchytilové-Kučové (1924 v Kralovicích – 1989 v Praze), která vytvořila i pomník lidických dětí a legendární korunovou minci se ženou sázející lipku.
Bylo 27. května 1942, pět minut po půl jedenácté dopoledne
Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich jel v otevřeném mercedesu z Panenských Břežan do svého úřadu. Mercedes řídil jeho osobní strážce Johannes Klein. V zatáčce silnice čekali na chodníku Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Auto s Heydrichem se proplétalo mezi třemi tramvajemi. Náhle se objevilo u Gabčíka, který byl něco přes metr od Heydricha. Možná proto nestihl vystřelit ze samopalu, možná zbraň selhala.
Klein zakřičel: „Pozor, atentátníci!“ a Heydrich rozkázal zastavit. Kubiš hodil granát. Výbuch protrhl stěnu vozu a vyvrátil dveře. Gabčík se dal na útěk nahoru do kopce, Heydrich na něho dvakrát vystřelil, pak se za ním rozběhl Klein. Gabčík ho paralizoval dvěma výstřely do nohy a utekl. Kubiš prchal přes ulici ke kolu, někteří pasažéři tramvaje ho chtěli zadržet, ale i jemu se podařilo utéct.
Kdo pomáhá atentátníkům nebo něco ví a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou!
Přichází 309 udání, ale žádné nikam nevede. Nezabrala ani nabídka vysoké finanční odměny. Němci vypálili Lidice. Pak zvolili jiný postup. Amnestii pro všechny, kteří se na atentátu podíleli nebo o něm něco věděli. Na policii přišly dva tisíce udání. Hitler běsnil, nic podobného se ještě nestalo. Po atentátu nacisté mučili stovky odbojářů. Uvězněno, popraveno nebo deportováno do koncentráků bylo skoro 15 tisíc lidí.
Aťa Moravec. K. H. Frank mu chtěl dát milost, stejně ho zabili
Utrpení, které zažil 21letý Vlastimil Moravec při celodenním vyslýchání gestapa, si asi málokdo umí představit. Jeden z předních spolupracovníků a snad i přátel parašutistů statečně čelil několikahodinovému zostřenému výslechu, než pravděpodobně vyzradil, že parašutisté se skrývají v kryptě kostela. Sám tam za nimi údajně několikrát byl.
Vlastimil Moravec, kterému říkali Aťa, byl synem manželů Moravcových, kteří patřili k jedněm z nejbližších podporovatelů parašutistů. V jejich bytě byl „hlavní stan“, kde se jak parašutisté, tak zástupci českého odboje scházeli.
Nad ránem 17. června 1942 přišlo do bytu Moravcových v Biskupcově 7 na Žižkově gestapo. Doma našli Aťovy rodiče. Mamince Marii se podařilo při prohledávání bytu proklouznout na toaletu, kde rozkousla ampuli s jedem. Otce Aloise Moravce, drážního inspektora, zatkli. Aťu, který byl zrovna mimo hlavní město, pak do Prahy přilákali falešným telegramem, ve kterém stálo, že jeho maminka těžce onemocněla.
Po zatčení následovalo kruté mučení. Podle některých historiků dokonce během výslechu ukázali Aťovi uříznutou hlavu jeho matky.
Vlastimil Moravec vzdoroval neskutečnému mučení několik hodin. A chtěl tak možná dát parašutistům poslední šanci na únik.
Po několikahodinovém boji o kostel a kryptu přivedli do Resslovy ulice, kde před kostelem leželi mrtví hrdinové z krypty, v poutech i Aťu Moravce, který je musel identifikovat. Z radosti nad podařeným zákrokem proti parašutistům prý K. H. Frank vyřkl, že Aťa Moravec dostane milost a odměnu. Nicméně Aťa byl, stejně jako jeho otec, 24. října 1942 popraven v Mauthausenu.
