Inkontinenci často provází pocity studu, strachu, nejistoty a permanentní nervozita ze samotného úniku moči, což může vést až ke společenskému odloučení. Své o tom ví i Kateřina Novotná, ambasadorka intravaginální pomůcky určené ženám trpícím únikem moči, především pak stresovou inkontinencí. Rozhodla se odkrýt svůj příběh, a přimět tím další ženy, aby o tomto problému otevřeně mluvily, nedělaly z něj tabu a společně hledaly další možná řešení.
O životě s inkontinencí
Pětadvacetiletá Kateřina se s únikem moči poprvé setkala před šesti lety. Po skončení střední školy nastoupila do prvního ročníku vyšší odborné školy a přišla řada změn. Nová škola, noví kamarádi, nepravidelný režim, dojíždění, a hlavně stres ze zkoušek. Objevily se první úniky moči. „Ze začátku jsem o tom vůbec nevěděla, bylo to takové neznatelné. Postupně se to zhorčovalo, a když jsem si musela vzít vložku a začalo mě pálit při močení, vydala jsem se k paní doktorce,“ vzpomíná na první kontakt s inkontinencí Kateřina.
Obvodní lékařka Kateřině po odběrech krve diagnostikovala zánět močového měchýře a předepsala antibiotika. Zánět močového měchýře se vyléčil, ale problémy přetrvávaly dál. Katka se na kontrole od lékařky dozvěděla, že to přejde, ale nepřešlo. Situaci se rozhodla řešit na vlastní pěst a začala si kupovat různé druhy vložek, aby si našla ty nejkomfortnější. „I když si najdete vložky, které vám sedí, nechcete je přece nosit celý měsíc, celý život. Není to nic moc,“ doplňuje Kateřina.
Když je sport nepřítel
Moč Kateřině začala unikat kdykoli. Při jakékoli stresovější situaci, při smíchu, zakašlání, při sportu. Nejhorší bylo nic nedělat. Kateřina chodívala s kamarádkou pravidelně do posilovny, ale i s tím musela přestat. „Představte si plnou posilovnu lidí a sebe na běžícím pásu s „tajnou“ vložkou, přičemž se při každém pohybu bojíte úniku. Bylo to strašné, vložce jsem nevěřila. Pocit nejistoty mě nutil neustále kontrolovat, zda mi moč neunikla. No, a tak mi tehdy přišlo nejjednodušší definitivně přestat do posilovny chodit,“ vzpomíná Kateřina, která dala v té době stop všem sportovním aktivitám. Skončily dlouhé procházky se psem a s nejlepší kamarádkou Martinou, stejně tak i posilovna. K inkontinenci přibyly problémy s nohou. Rok a půl zůstala prakticky pouze doma, kdy jejím jediným pohybem byla cesta z domu k lékaři a zpět. Za tu dobu Kateřina přibrala téměř dvacet pět kilogramů.
Otevřeně bez cenzury
Když začala v pravidelných intervalech hledat výmluvy, proč nemůže chodit cvičit, přišlo to její kamarádce Martině divné a vytáhla ji na kávu. Nebylo jí zatěžko si udělat čas, zamluvit kavárnu a vyzvednout svoji výbornou kamarádku doma. Ta se jí konečně svěřila. O to větší překvapení pro Kateřinu bylo, když zjistila, že i Martina má stejný problém. Jen se o něm bála mluvit. „Jsem ráda, že jsme všechno probraly, a uvědomila jsem si, že stranit se lidí, stydět se a nemluvit o tomto problému byla ta největší chyba. Společně jsme silnější, podporujeme se a hledáme různé cesty k řešení,“ komentuje celou situaci Kateřina a nabádá: „Ženy, mluvte spolu, svěřujte se s tímto problémem. Není to hanba. Stát se to může komukoli z nás.“
Nikdy neříkejte nikdy aneb jak se bez „újmy“ dostat do práce
Kateřinin život pokračoval dál. Po úspěšném ukončení školy nastoupila do nové práce, na kterou se moc těšila. Protože měla dojíždět do jiného města, musela před nástupem do práce doladit dvě věci: jak bude s inkontinencí dojíždět a jak vyřeší povinný dress code. S oblečením měla jasno. Pod šaty bude, jako vždy, nosit na kalhotkách kraťasy a do kabelky si vždy přibalí náhradní balení vložek, a ještě jedny kalhotky. Ale co autobus? Naplánovala si trasu s možnými výstupy, podle veřejných toalet. „Bohužel to nejde vždy podchytit. Jednou se mi stalo, že jsem se po cestě do práce pomočila, ale ten den jsem bohužel náhradní věci zapomněla doma. Měla jsem s sebou jen kapesníčky. Při první příležitosti jsem nenápadně použila kapesníčky a po vystoupení z autobusu jsem úprkem běžela k nejbližší toaletě,“ vzpomíná Kateřina na začátky svého dojíždění.
Zpátky do života, návrat ke spokojenosti
Po všech těchto zážitcích byla Kateřina rozhodnutá dál hledat možnosti, jak svoji situaci řešit. Nechtěla to takhle nechat. Až jednou na internetu uviděla nabídku vyzkoušet si zdarma vzorek intravaginální pomůcky, a tak si řekla, proč to nezkusit. „Popravdě jsem neměla nějaké vysoké očekávání. Doufala jsem v zázrak, ale zároveň jsem se podvědomě vyrovnávala s tím, že se nic pozitivního stát nemusí,“ rozpovídala se Kateřina a dodává: „Tahle věc pro mě byla překvapením. Vyzkoušela jsem ji a je to pecka. Zatím jsem s ní moc spokojená.“
Největší plus vidí Kateřina v tom, že už nemusí nosit vložky, nechodí ustavičně na toaletu, protože se nemusí pravidelně kontrolovat. Začala konečně zase chodit do posilovny, nosit pestrobarevné oblečení, už nepoužívá těžký parfém, nemá problém chodit na kafíčko s kamarádkou, a konečně začala zase chodit na procházky se psem. Letos, po téměř šesti letech, vyrazila v létě do bazénu, což si donedávna vůbec nedokázala představit. A v neposlední řadě se moc těší na to, až se její váha zase vrátí zpět do normálu!
