Říká se, že trocha žárlivosti ve vztahu neškodí, ale nic se nemá přehánět. Není dobré si myslet, že máte svého partnera jistého. Na druhou stranu, je nutné si uvědomit, že je rozdíl mezi slabou chvilkou a až chorobnou žárlivostí.
Zajímalo mě, co člověk, který žárlí, asi tak prožívá. Na vědomé bázi by se to dalo popsat jako strach, úzkost, pochybnost a nejistota. Nejistota, která vás naprosto sžírá, protože nemáte pevnou půdu pod nohama. Několikrát mě napadlo, jestli už se s touto emocí narodíme a nebo to v nás vyvolávají lidé, kteří nám z nějakého i klidně nevědomého důvodu dávají pocit méněcennosti a strachu, že pro toho dotyčného nejsme až tak dobří, a nezasloužíme si jeho pozornost a lásku. To je asi otázka, na kterou si musí člověk odpovědět sám.
Věděli jste ale, že člověk za žárlivost ani nemůže, ale považuje se to za určitý projev paranoidní poruchy osobnosti? Hlavní rysy paranoidní poruchy osobnosti totiž bývá podezíravost, nedůvěra a vztahovačnost. Můžete například bezdůvodně podezřívat partnera z nevěry, či si některé projevy partnerovi sympatie k někomu jinému brát až moc osobně. Takže druhému se zdá, že dotyčný člověk jen bezdůvodně žárlí. Určitě to není dobré brát na lehkou váhu, může jít opravdu o nepříjemnou psychickou poruchu, která se ovšem dá léčit a lze se s ní naučit pracovat, stejně tak jako s obyčejnou emocí – žárlivostí.
Zbavit se žárlivosti chce určitý trénink, ale není nic jednoduššího než si uvědomit a připustit, že vlastně žárlíte. Neměli byste hledat chybu v někom jiném, ale v sobě. Je to váš osobní problém, se kterým je nutné se vypořádat. Další a důležitý krok je – važte si sám sebe. Nikdo nestojí za to, abyste si tvořil vrásky. Život je sám o sobě už tak dost složitý, tak proč si ho zaplavovat negativem.
