Stejně jako rovněž i u všech dalších velkých zvířat, která žijí v tropech, je jeho prvořadým problémem vyřešit to, jak se nepřehřát. Většinu horkých afrických dnů tedy tráví ve vodě. Chrání se tak právě před přehřátím. Hroch má totiž oči, uši i nozdry v jedné rovině na vrcholu hlavy, díky čemuž může zůstávat celý ponořený – a nad hladinu, spalovanou prudkými slunečními paprsky, mu nevyčnívá téměř nic. Hroch je navíc proti vysychání na žhnoucím africkém slunci chráněn tak, že jeho kůže vylučuje hustou, narůžovělou tekutinu.
Teprve v noci, když se ochladí, vycházejí hroši na břeh, aby se napásli. Traviny, jež ve velkém nejčastěji spásají, pak obsahují křemík, který hroši během trávení potravy do vody přenášejí ze souše. Tento prvek hraje zásadní roli ve vodním ekosystému, neboť je nezbytným stavebním materiálem křemičitých schránek rozsivek, jednobuněčných řas schopných fotosyntézy. Rozsivky jsou pak zdrojem kyslíku ve vodním prostředí.
Samice s mláďaty žijí ve skupinách, často na ostrůvcích uprostřed řeky. Někdy ve stádě bývá i vůdčí samec, někdy však nikoliv. Kolem stáda se pohybuje několik samců, kteří se však bez svolení samic nesmějí přiblížit.
Novorozené mládě hrocha bývá téměř jeden metr dlouhé, rodí se ve vodě a nejprve se od své matky vůbec nevzdaluje. Matka ho jemně olizuje, když poslouchá, a šťouchá do něj hlavou, když zlobí. Takové učení je v případě zvířat však poměrně vzácné.
Hroši mezi sebou dokážou nelítostně bojovat. Například samci o samice svádějí boje, při kterých jsou zuby, dlouhé třicet až šedesát centimetrů, skutečně poměrně hrozivou zbraní. Navíc i samice dokážou velmi razantně chránit svá mláďata před případnými agresivními samci.
Zdroj: Wikipedia
