Samotné slovo hromnice není příliš staré. Používalo se v době, kdy jistý pan Prokop Diviš, v Příměticích u Znojma, poprvé umístil na zahradu svůj bleskosvod. Ten byl sice nevzdělanými vesničany zničen, ale důležitost svíček, vysvěcených v tento den, jako ochrana proti hromu, se poprvé otřásla. Vraťme se však k magické čtyřicítce. Je paradoxem, že tento časový interval, který se vztahuje k zákonům nebeské mechaniky, se stal nedílnou součástí křesťanské Bible. Spisy učenců, někdy i spolu s jejich autory, končily v plamenech, ale Bible, kde se čtyřicítka opakuje do omrzení, zůstávala základním kamenem. Uveďme jen několik příkladů.
Potopa světa, hned na počátku knihy Genesis, trvala 40 dní. Židé putovali pouští čtyřicet let, než zahlédli zaslíbenou zemi. Mojžíš tesal na hoře Sinai Boží přikázání 40 dní. David i jeho syn Šalomoun panovali 40 let. Ježíš se na poušti postil 40 dní. A tak dále a tak podobně. To není zdaleka vše. Příkladů se v Bibli najde tolik, že se rozhodně nejedná o náhodu. Kde vlastně lidé tu čtyřicítku vzali? Toto magické číslo souvisí totiž s kalendářem a počítáním času. I první státní útvar na této planetě, Egypt, měl svůj kalendář. Nezbytnou pomůcku k přežití. Rozvodněný Nil a kalendář, to byly pilíře egyptské civilizace. První zrno, hned jak voda opadla, šlo do země čtyřicet dnů po podzimní rovnodennosti. Tím i začínal nový rok. Bohyně Isis se usmívala. Totéž i u výše zmíněného krále Šalomouna, kdy se začátek roku počítal v téže době, v tomto případě až po sklizni oliv.
I naši oblíbení Keltové rozuměli hvězdám a hlavně slunci. Museli zákonitě dojít ke stejným výsledkům, jako Egypťané či Babyloňané. Jejich začátek roku, s názvem Samain, začínal opět čtyři dekády po podzimní rovnodennosti. Svátek Imbolc, totožný s irským svátkem sv. Brigity a s našimi Hromnicemi, začíná po stejně dlouhém časovém úseku, počítaném od slunovratu zimního. Nutno říci, že křesťanství se v tomto případě zachovalo pragmaticky. Nezakazovalo ani netrestalo. Z oslav pohanských se staly slavnosti křesťanské. I naše známé Hromnice ztratily svůj pohanský nátěr. Stal se z nich svátek Očišťování Panny Marie, a později svátek Uvedení Páně do chrámu. Zde je nutné malé vysvětlení.
Očišťování byl starozákonní, boží příkaz, kdy žena po narození syna nesměla čtyřicet dní vstoupit do chrámu. Nebyl genderově vyvážen, u holčičky to byl dvojnásobek tohoto času. Teprve po této lhůtě a zápalné oběti byla očištěna. Druhá varianta je rovněž uposlechnutí božího příkazu, kdy vše prvorozené musí být symbolicky obětováno. Což byl i případ malého chlapečka Ježíška, kterého maminka Marie přinesla po čtyřiceti dnech do chrámu. Hromnice tedy nejsou jen příjemnou předzvěstí jara, nýbrž v sobě ukrývají i tisíciletou symboliku, mystiku i lidské znalosti.
