Zapomeňte nyní na mapy ve školních atlasech. Aralské jezero ve střední Asii již dávno nevypadá tak, jak je neustále a se zcela nereálným vzhledem zakreslováno do map. Toto kdysi čtvrté největší jezero světa, s bohatým rybolovem, a čilou lodní dopravou, se změnilo v hustou a slanou kaluž bez života. Za posledních padesát let ztratilo 80 % na objemu vody a pevnina si připsala k dobru rozlohu Slovenské republiky.
Politické a neprozíravé rozhodnutí, když se Sovětský svaz pokusil konkurovat jiným zemím v pěstování bavlny. Bezodtokové jezero bylo a je závislé na dvou řekách, Syrdarje a Amudarje. Vody obou řek byly však použity k zavlažování bavlníkových plantáží a dosud největší ekologická katastrofa byla odstartována. V současnosti voda obou těchto řek ani nedoteče ke břehům jezera a obě delty vysychají cestou.
Po rozpadu Sovětského svazu připadla severní část jezera Kazašské a jižní část Uzbecké republice. Jižní část byla odborníky prohlášena za ztracenou a její definitivní vyschnutí se očekává v několika následujících letech. O záchranu severní části se bojuje, a vypadá velmi nadějně, zvláště po vybudování přehrady. O jižní část jezera Uzbekistán zájem nemá. Dál intenzivně využívá vodu z Amudarji na zavlažování bavlny, protože má v úmyslu využít vyschlého dna jezera pro těžbu ropy, která se pod ním skrývá. Aralské jezero a jeho zničení je děsivým a varovným příkladem toho, co způsobí arogantní a bezohledný zásah člověka do přírody.
