Každé řemeslo mělo svůj cech. Už odpradávna. Svoje předpisy, zvyky, slavnosti. To poslední nás bude zajímat. Setkání nejen řemeslníků, ale i jejich rodin a dětí. Úřady mhouřily oči. Dobré jídlo, pití, tanec, sladkosti pro děti. Každý rok na vybraném místě, které se časem stalo tradičním.
Pražští ševci se scházeli v Nuselském údolí. Na jaře. Tehdy pražská periférie, kde bylo možné po dobrém pití ulehnout někam pod strom a nepůsobit tak veřejné pohoršení. Jejich setkání se říkalo fidlovačka. Nikoliv, s žádným skřípěním houslí, které tahá za uši, to nesouvisí. Fidlovačka byl ševcovský, pracovní nástroj, ke hlazení kůže.
Josefa Kajetána Tyla tento název zřejmě zaujal a napsal divadelní hru, která se však nesetkala u kritiky s velkou pochvalou. Sladkobolné Tylovo vlastenčení se brzy přežije a stane se pro některé lidi natolik směšným a přežilým, že je neváhají strhat kritikou nemilosrdně. Karel Havlíček Borovský si tím dokonce Tyla krásně znepřátelil. Ale to je nyní vedlejší.
Tehdy, 21. 12. 1834 zazněla v této hře i jistá písnička. Zpíval ji slepý houslista Mareš a tehdy ani sám herec netušil, že se děje právě něco historického. Netušili to ani diváci. Obyčejná písnička, s textem autora hry, a s hudbou jistého Františka Škroupa.
Ta písnička se pomalu ale jistě stávala symbolem. Úřady zpozorněly. Co s tím? Zakázat? Budiž, ale jaký uvedeme důvod? Ta píseň nikomu nespílá, nikomu nevyhrožuje revolucí. Žádná krev a výzvy k násilí v jejím textu nejde najít. Žádní boží bojovníci, ze kterých by běhal mráz po zádech.
První zákaz na sebe nedal dlouho čekat. Záminku si úřady najdou vždy. Bachův absolutismus byl pověstný. Naštěstí dlouho netrval. Kupodivu, nebyla jen obdivována, ale i kritizována, a to i od lidí, do kterých bychom to vůbec neřekli. Jan Neruda a dokonce i prezident osvoboditel. Kritici jí vytýkali přílišný sentiment, cukrkandlový tón, submisivní charakter a neprůbojnost.
Již v devatenáctém století se ozývaly hlasy, aby text této písně byl aspoň upraven, když ne-li z gruntu předělán. Pokud při prvním uvedení této písně teklo jen pivo a víno, ve dvacátém století to již byla krev. Legionáři první světové války i vojáci na všech frontách té druhé. Stala se víc než symbolem. Tu obyčejnou písničku o tom, jak je u nás hezky, nikdo dosud nepřekonal. Ani za slíbený honorář. První sloka této písně byla přijata jako státní hymna v roce 1918. Přežila další století a po rozpadu Československa se stala i hymnou České republiky.
