Předtím se ještě stihl vyučit knihkupcem, věnovat grafice i malování a dát se k námořníkům. Potřeboval se pořádně vybouřit! Jenže rebelský duch ho nikdy úplně neopustil a odpor vůči systému ho za protektorátu bohužel nakonec dovedl až na popraviště.
Rodák ze Slezska Vladislav Jan Franz Vančura právem patří k nejlepším českým spisovatelům všech dob. Zejména díky mistrovské práci s jazykem, jeho bohatosti, stavbě vět napodobujících starou češtinu i zvukomalebnosti, kdy rád míchával archaické výrazy, někdy až biblického původu, s lidovou mluvou.
Jeho vnitřní rozpolcenost možná vycházela už z dětství s matkou katoličkou a otcem protestantem ze starého rodu písmáků. Téměř neustále se s nimi stěhoval a ve škole, navzdory své očividné inteligenci, narážel na zkostnatělé názory i profesory, které svým sklonem k protirakouskému odboji, myšlenkám Masaryka i socialismu pořádně dráždil.
U filmu neuspěl
Podobně to měl i se svou profesí. I když byl později váženým panem doktorem s praxí na Zbraslavi, rád se „montoval“ také do filmu a výtvarného umění. Právě „pohyblivé obrázky“ ho fascinovaly natolik, že jim dával přednost před divadlem a jednu dobu dokonce i před literaturou. Ale přes veškerou snahu se mu v tom příliš nedařilo a po řadě neúspěchů svou filmovou kariéru ukončil.
Jako spisovatel se stal ovšem nesmrtelným. Vedle poetické novely Rozmarné léto či epické Markéty Lazarové, které byly později rovněž úspěšně zfilmovány, jej v očích tuzemských čtenářů proslavily především Obrazy z dějin národa českého, kterými chtěl posílit národní sebevědomí spoluobčanů v těžké době po Mnichovu.
Poprava fašisty
A přímo od rukopisu této knihy ho odtrhli gestapáci, kteří si pro něj kvůli jeho práci v odboji přišli. Vančura byl od mládí zapáleným stoupencem komunismu, a i když se později vyhranil vůči Gottwaldovu vedení KSČ a byl ze strany vyloučen, za antifašistickou činnost ho během tzv. druhé heydrichiády 1. června 1942 na Kobyliské střelnici čekala poprava.
„Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země,“ vzpomínal později na onen strašlivý den české historie básník a nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.
Filmy na motivy knih Vladislava Vančury
ROZMARNÉ LÉTO (1967) Poněkud nešťastný způsob léta tří lidových mudrlantů v podání Rudolfa Hrušínského, Vlastimila Brodského a Františka Řeháka „zboří“ příjezd kouzelníka Arnoštka a zejména jeho krásné asistentky Anny v podání Jany Preissové, tehdy ještě pod dívčím jménem Drchalová, o kterou se každý z nich začne svým originálním způsobem ucházet.
MARKETA LAZAROVÁ (1967) Filmová báseň o loupeživých rytířích a padlé dceři ze zemanského rodu, v hlavní roli s tehdy mladičkou a půvabnou Magdou Vášáryovou, patří ke skutečným skvostům české kinematografie. Snímek Františka Vláčila byl označován za nejvýpravnější, nejnákladnější, nejdelší a nejlépe obsazený český film. A také nejkrásnější.
KONEC STARÝCH ČASŮ (1989) Postava knížete Alexeje, fanfaróna a „Barona Prášila“, patří k životním rolím Josefa Abrháma, který v poetickém filmu dýchajícím nostalgií první republiky úročí své herecké i životní zkušenosti, stejně tak jako Jiří Menzel, pod jehož režijní taktovkou film „na konci starých časů i pořádků“ ironií osudu opravdu vznikl.
Zdroj: Wikipedia, Slovník českých spisovatelů, Česká televize
