Jak velkým problémem je šikana seniorů v Praze?
Zatím, a to platí nejenom na Prahu, ale na celou republiku, k tomu nemáme žádná tvrdá data. Podle mých poznatků je to ale velký a závažný problém a nemyslím si, že bychom tady v Praze byli vůči tomuto jevu imunní, že by to tady neexistovalo v podobném rozsahu, jako třeba v Německu, Rakousku nebo Británii.
Odkud máte poznatky o jednotlivých případech?
Především z naší linky důvěry, kam se lidé na nás obracejí se svými příběhy.
Co se jim například děje?
Dochází třeba k partnerskému násilí, kde jeden z manželů nebo partnerů je nemocný, je tam už začínající demence, a ten druhý to nezvládá a je kvůli tomu agresivní. My se o tom dozvídáme často od někoho z rodiny, kdo si o týraného dělá starost. Další model násilí je mezigenerační. Dejme tomu vnučka je nahlášená k pobytu u babičky, ale k babičce jde, jen když potřebuje peníze nebo nějaký azyl, když jí není dobře.
A k tomu vnučka dokáže využívat i násilí. Pokud je tam trvale hlášená, tak jí babička ani nemůže vykázat ven nebo vyměnit zámek. Jiná situace je, když je syn je závislý na alkoholu nebo na drogách. Když potřebuje peníze, tak je dokáže ze své maminky vymoci násilím. Nejenom fyzickým, ale i psychickým vydíráním. Používá velmi surové způsoby, například ji přiváže k židli, dokud mu nedá důchod.
A co násilí na seniorech v různých institucích?
K nám se dostávají případy z rodin, z domovů pro seniory nám nikdo nevolá. Můžete si tedy říct, že se tam nic neděje. Ale to si nemyslím. Lidé, kteří tam žijí, nemají možnost s někým telefonovat o samotě. Nedokáží to. A navíc všechny oběti, které se s tím násilím potkávají, mají strach. Z eskalace násilí, z pomsty nebo z ostudy, kterou bude rodina mít. A ti, kteří mají v domově svého seniora, se zase obávají, že když si budou stěžovat, tak to situaci jen zhorší.
Pobyt v domovech je opravdu problémový. To se zvlášť ukazuje teď v době covidu, kdy uzavřenost tohoto prostředí dosáhla až na úroveň určité totality. Podle profesora Dorona z Izraele jsou domovy smrtonosnou pastí a měly by se zrušit. Navíc v jiných zemích mají profesionálové v sociálních službách ze zákona povinnost, nahlásit případy zneužívání, aby se hledaly příčiny, kterými může být i přetěžování pečujících. U nás se to ale zatlouká.
Jako tomu bylo například se Slunečnicí na Moravě?
Třeba. Ale jsou i další případy. Obávám se, že důsledkem izolace v době covidu bylo i zanedbání lékařské péče v jednom pražském domově a z toho plynoucí fatální důsledky. Ale nemůžu říct nic konkrétního.
Abyste někomu neuškodil?
Nemám ta fakta ověřená.
V kauze Slunečnice se bývalý primátor Ostravy Petr Kajnar (ČSSD) nechal slyšet: „Kdo by s láskou pečoval o dementní stařeny…“
Děkuji vám, že si tento výrok pamatujete, já ho často uvádím, protože to je něco naprosto nehorázného…
Bránil se, že tím chtěl poukázat na to, že při péči o staré a nemocné je potřeba empatie, která některým lidem v této sféře chybí. Mám na mysli například sanitářku, která udusila paní při krmení chlebem… Jak řešit problém s personálem?
Když jsem byl na návštěvě za svojí příbuznou, tak uprostřed šestilůžkového pokoje tam na takzvaném gramofonu seděla paní a v ruce měla obložený chléb. Volala na pečovatelku, která tam zrovna byla, „Prosím, už mě sundejte, už chci do postele.“ Dostalo se jí odpovědi: „Až se najíte, tak vás sundám. Chtěla jste na záchod, tak tam buďte.“ To je něco neuvěřitelného. Je to o nastavení režimu v rezidenčních zařízeních.
Jestli je nastavené pro-klientsky nebo pro-manažersky. Jakmile je to nastavené pro manažement, tak to je úplně špatně. Každý, kdo tam žije, má svá občanská práva, a není možné omezovat mu svobodu pohybu nebo možnost setkávat se s návštěvami. Zaměstnanci musí navíc vnímat překročení určité hranice, že tohle dál nejde, že tohle se už nedělá. To se týká především vedení. Ve Slunečnici bylo evidentní, že vedení to nechává být.
Nesmějí to nechat být?
Jak už jsem o tom mluvil, je otázkou, nakolik naši profesionálové dokáží týrání oznámit, nebo jestli to tutlají. Když to oznámí, dá se zjistit, proč k tomu došlo. Je ten člověk přetížený? Může být ve velikém stresu nebo se dokonce cítit dehonestovaný, že musí dělat velice nepříjemné věci. Dělat hygienu lidem, kteří mají problém s inkontinencí, je velice náročné pro oba. A společenská prestiž pečovatelek je z nejnižších.
Pak se můžou i mstít na lidech, kterým pomáhají. Před lety se na BBC objevily nahrávky skrytou kamerou z domova důchodců, kterou tam nechali dát děti zneklidněné tím, co jim vypráví jejich maminka a jaká má zranění. Tam se zaměstnanci opravdu mstili. Dokonce tam zveřejnili případ psychopata, který měl radost, že může tu starou a nebohou paní mlátit.
Co by podle vás mohlo institučnímu násilí zabránit?
Zejména se musí zabránit izolaci a uzavírání domovů. A i v době covidu je nutné, aby lidé mohli, v podobě, která bude samozřejmě epidemiologicky bezpečná, hovořit se svými blízkými. O samotě. Aby se respektovalo jejich soukromí. Ale především je potřeba, aby si lidé násilí na seniorech všímali a ohlašovali to. A aby věděli, že to je v zájmu týraných, že to není práskačství. Uvědomme si, že jednou se i my můžeme dostat do jejich role. Je potřeba chápat, že nikdo nemá právo někoho druhého omezovat nebo týrat!
Jan Lorman
- * 1. 6. 1946
- Původní profesí herec a režisér.
- Posledních 30 let stál v čele organizace ŽIVOT 90, která pomáhá seniorům v nezávislém životě.
- V lednu letošního roku ho v ředitelské funkci vystřídal jeho syn Jaroslav.
- ŽIVOT 90 provozuje komunitní centrum, Divadlo u Valšů, nabízí 6 sociálních služeb, dvě z nich jsou dostupné po celé ČR – Tísňová péče a linka důvěry Senior telefon s číslem 800 157 157, která funguje nonstop a bezplatně.
