Pracovat padesát let v jedné firmě, to je úctyhodný výkon. Vzpomenete si, jak vás napadlo stát se rozhlasovým hlasatelem?
Nikdy mě to nenapadlo a víceméně to byla náhoda. Kamarád mi dal tip na konkurz do rozhlasu a já tam šel. Byl jsem tenkrát v takovém období, kdy jsem po pár semestrech na právech pochopil, že by mě to do budoucna nebavilo, a od té doby jsem prošel, čím se dalo. Rozhlas mě rozhodnutím, dát mi ve svých řadách příležitost, velmi překvapil.
Můžete porovnat, co se za ta léta ve vysílání Českého rozhlasu změnilo?
Myslím, že se toho změnilo hodně a posluchač to zaregistroval. Zatímco v mých začátcích se hlasatel nemohl a ani dokonce nesměl dopouštět improvizace, vše mělo pevný a kontrolovaný rámec, dnes je situace ve studiu uvolněná a komunikace přirozená. Ovšem všechno má své klady a zápory. Takže kdysi byli někteří hlasatelé poněkud škrobení a dnes ti, co sami sebe neuhlídají, jsou pro změnu žoviální. Obojí není šťastné.
Máte nějaký moment, který vám utkvěl v paměti, který je pro vás nezapomenutelný?
To by bylo smutné, kdybych za těch padesát let nic nezažil, ale já vám teď nic neřeknu, za pár měsíců vyjde knížka a tam o některých vyprávím.
Působil jste ve velmi různorodých stanicích ─ Prah, Hvězda, Vltava nebo Zahraniční vysílání. Kde jste se cítil nejlépe?
Čím variabilnější práci máte, tím víc se naučíte, takže já jsem vděčný, že na každé stanici jsem dostal příležitost. Navíc jedete-li jen po jedněch kolejích, brzy vás cesta přestane bavit a já vám řeknu, že mě ta moje padesátiletá cesta s mikrofonem pořád baví.
Dokáže vás před rozhlasovým mikrofonem ještě něco překvapit?
Co se týká práce asi ne, ale někdy dokáže překvapit otázka posluchače, který na vás nastražil kulišárnu. Mně se stalo, že mi do vysílání volal posluchač a už z hlasu bylo znát, že se směje, navíc v pozadí bylo slyšet, že v místnosti není sám. Když jsem ho vyzval k otázce, tak se zeptal: „Pane Rosák, já bych se chtěl zeptat, jestli máte taky špínu v pupíku.“ Načež se zbořil smíchy. Nezbylo než po pravdě říct: „Nevím, po vysílání se kouknu.“ A smáli jsme se všichni.
Nyní vysíláte na Dvojce pořad Šťastnou cestu a filmový Bijáček. Píšete si i po těch letech pevné scénáře?
Abych mohl dobře improvizovat, musím se dobře připravit. Ono se to pozná, když někdo vaří z vody. V jednom z padesáti vysílání bude mít štěstí a povede se, ale v těch zbylých posluchač pozná, že mlátíte prázdnou slámu. Takže ano, připravuji se a také improvizuji. A nejsem na přípravu sám, Šťastnou cestu připravujeme ve třech. Bijáček je pořad, který má pevný scénář a bez něho by to nešlo, stejně jako bez filmových ukázek. Takže nejdřív scenáristka napíše scénář, ten předá redaktorovi, který podle jejích pokynů vytočí z filmů ukázky a pak se já a Regina Květoňová sejdeme ve studiu a Bijáček načteme. To vše pod dohledem režisérky. Když si to spočítáte, na Bijáčku pracují čtyři lidé, protože scenáristka a režisérka je jedna a táž osoba.
Jaké máte na své pořady ohlasy?
Kromě jednoduchých žádostí o fotografii s podpisem jsme rád, že třeba do Šťastné cesty mi píší lidé o tom, jak cestují a dokonce mi i doporučují k rozhovorům neznámé cestovatele. To velmi vítám.
Co byste poradil moderátorům, kteří v rozhlase začínají dnes?
V podstatě jsem mladík, tak si nejsem jist, jestli mohu radit, ale kdyby přece jenom, tak je to jednoduché. Buďte přirození, nehrajte si na moderátora.
Jako moderátor vlastně pořád s někým mluvíte. Utkvěl vám nějaký rozhovor v paměti?
Těch rozhovorů jsem vedl desítky tisíc, s celebritami i obyčejnými lidmi. Moje zjištění není vůbec objevné. Čím víc toho zpovídaný ví, tím menší má potřebu předvádět se. A když bych měl jmenovat, tak je mi líto, že nemohu pokračovat v rozhovoru s navigátorem RAF, politickým vězněm Janem Wienerem. To byl muž, kterého si nesmírně vážím.
Vyvedl vás někdy někdo z míry?
Při moderátorské práci jsem zažil překotný porod přítomné divačky. Ale taky, bohužel, i smrt blízkého spolupracovníka pár minut před živým vysíláním. Tak nevím, co ještě by mě mohlo zaskočit.
Známou osobností jste se stal především díky televizním pořadům. Jak jste se vypořádával s popularitou, když vás začali lidé poznávat na ulici?
Čím jste starší, tím víc víte, že „světská sláva ─ polní tráva“. I když před rokem jsem měl radost, když mě v jedné restauraci ve Vídni oslovil číšník, jestli jsem to opravdu já, ten slavný moderátor Jan Rosák. Ne že by Rakušáci sledovali naši televizi, to ho navedla kuchařka, která byla ze Slovenska, takže za hranicemi sláva všech českých celebrit končí. Tedy až na výjimky, ale ty bychom spočítali na prstech jedné ruky.
K vašim nejznámějším televizním pořadům patří například Magion, Videostop, Bingo, Riskuj, Poklad z půdy a další. Dal by se některý z těch pořadů označit jako váš nejoblíbenější?
Mě bavilo a baví všechno. Stále něco plánuji a připravuji. Víte, když se přestanete na něco nového těšit, tak začnete stárnout, a já zatím stáří nepozoruji.
Jak velký je rozdíl v moderování před rozhlasovým mikrofonem a před televizní kamerou?
V rádiu mě bavilo, že jsem nebyl vidět, dnes už to neplatí, ale obecně bych řekl, že rozhlasová průprava dává před kamerou jistotu.
Zahrál jste si i ve filmu, televizních seriálech, postavu otce Fury jste ztvárnil v Pevnosti Boyard, diváci vás mohli vídat i na divadelních scénách. Jak jste se dostal k herectví?
Divadlo jsem miloval, miluji a budu milovat a jsem vděčný za každou příležitost, kterou na prknech dostanu.
V Mníšku provozujete restauraci Káji Maříka. Jak se vypořádává s nouzovým stavem?
Restaurace U Káji Maříka už přes 20 let stále funguje, máme skvělé kuchaře a s otevřeným okénkem se snažíme udržet pracovní místa a přežít. Ale je to těžké, moc těžké.
Mezi svými přáteli máte pověst gurmána.
Jídlo mě baví, když cestuji, zásadně ochutnávám místní speciality. A z českých jídel nedám dopustit na kachnu s lokšemi, na rajskou omáčku, ale nepohrdnu ani s dobře udělanými knedlíky s vajíčkem. A jestli vařím? Když je to nutné, tak ano, ale jinak přenechávám tuto práci odborníkům.
Máte nějaké přání, které si chcete vyplnit?
Moc bych si přál, aby už skončila doba čínského viru a my se zase mohli potkávat a rozletět se do světa.
Co považujete za svůj zatím největší životní úspěch?
Můj největší životní úspěch je, že na úspěchu netrvám, jsem spokojený mezi lidmi, které mám rád, těší mě, že mohu pracovat a radovat se ze života. Nevěřím, že bych mohl ještě jednou dostat šanci na život, tak si užívám už teď.
