Jak a proč vznikl Vigvam?
Poradna Vigvam vznikla říjnu 2016, ale v hlavě jsem projekt již měla dlouho. Prvním impulsem byla má letitá zkušenost na Lince bezpečí, kde jsem si uvědomila, že je náročné najít pomoc pro děti, kterým zemřel blízký člověk. A zvláště v podobě pomoci celé rodině, protože pokud je rodina stabilizovaná, má to dopad i na dítě. To byl nějaký začátek, v průběhu let s dalšími a dalšími zkušenostmi jsme zjistili, že někdy stačí pomoc těm dospělým, někdy ji potřebují všichni, a tak pracujeme s jednotlivci i s celou rodinou. Na začátku nás bylo pět a většinu jsme dělali dobrovolně, postupně docházelo k ekonomické stabilizaci i rozrůstání týmu, kdy teď je nás devět na různé dohody a úvazky a s námi je externě ekonom a účetní.
Kolika lidem už jste pomohli?
Je to trochu složitější na počty, ale k dnešnímu dni je to 456 lidí, kteří s námi byli v různě dlouhém kontaktu. Zajímavé je, že každoroční nárůst je o více jak 100 % a v roce 2020 o cca 120 %, kdy především od podzimu 2020 vidíme veliký nárůst zájemců o naše služby. A v roce 2021 je to přibližně dva až tři nové kontakty týdně. Jsme za hranicí našich kapacit a potřebovali bychom tým rozšířit, ale s tím souvisí i ekonomická stránka, že musíme zajistit více financí, abychom mohli uspokojit větší poptávku. Je logické, že to i hodně souvisí se současnou situací, ale ta nevypadá, že by se nějak rychle změnila, takže hledáme zdroje, kde se dá, včetně vlastního přínosu, kterým zajišťujeme chod poradny.
A kdo se na vás může obrátit?
Může se obrátit kdokoli, komu zemřel blízký člověk – dítě, dospělý, rodina, škola. Ukazuje se, že nějakým limitem jsou dva roky od úmrtí blízkého člověka, protože i z výzkumů, které se k truchlení vztahují, se ukazuje, že dva roky od úmrtí je obvykle ta doba, po kterou lidé potřebují větší podporu a pomoc. Pro školy nabízíme ještě jakýsi nadstandard, který je tedy zpoplatněn, kterým je intervence ve třídě.
Kdo vůbec tvoří tým poradny?
Máme tým šesti terapeutů (různé úvazky či DPP, nikdo na plný úvazek), pracovnici prvního kontaktu, se kterou většinou lidé mluví jako první, a ona předává do týmu, je-li třeba právě větší kontakt, kolegyni na pozici sociálního pracovníka, fundraisera a marketingového specialisty, kolegyni pro PR a web. Dále s námi spolupracuje ekonom, účetní a paní uklízečka.
Máte v současné situaci víc práce? Je to smutné, ale Čechů v minulém roce zemřelo výrazně víc, než v letech minulých…
Jak jsem psala výše, ten nárůst je obrovský, museli jsme zavést čekací listinu a nabízíme podporu, takovou první pomoc, v podobě pěti stabilizačních kontaktů… je to podpora, než se kapacita uvolní a některým lidem stačí. Ale i to musíme teď nějak přehodnotit, jak to poskytovat, protože i v této službě jsme na hranici možností. Je mnoho lidí, kteří se vyrovnávají se smrtí blízkého za pomoci svých blízkých, ale v současné situaci, kdy kontakty jsou na minimu už téměř rok, jistoty a řád také nejsou, tak běžné vyrovnávací mechanismy nefungují. Proto i více lidí potřebuje pomoci. Navíc to, co komplikuje truchlení, je fakt, když smrt je nečekaná, náhlá, člověk se nemohl rozloučit, figuruje v tom dítě a je přítomen třeba prvek nějakého násilí. To jsou zjednodušeně faktory, které truchlení ztěžují, a člověk spíše bude potřebovat pomoc.
Tohle je možná hloupá otázka, ale jak je možné, že někdo přijme smrt blízkého sice se smutkem, ale srovná se s tou situací, a někoho úmrtí dlouho trápí a třeba si s tím ani sám nedovede poradit?
To ovlivňuje mnoho věcí, nejen naše osobnostní nastavení a zkušenost, ale také zázemí, stabilita, jistoty, sociální kontakty, fungující sociální okolí, práce a v neposlední řadě také očekávatelnost úmrtí blízkého. Proto nelze říci, kdo z nás situaci zvládne sám za pomoci blízkých a kdo bude potřebovat pomoc. Každopádně v okamžiku, kdy jsme si nějak plánovali život a s někým, a já jsem najednou v situaci, kdy si život naprosto musím přehodnotit, tak jsem více ohrožen. A jsou také situace, kdy si nemohu dovolit truchlit – buď z důvodu, že musím řešit nějaké věci, anebo se jednalo o smrt/ztrátu, kterou třeba nemohu nahlas sdílet.
Lidé možná stále mají pocit, že nechat si poradit od odborníků na duši je ostuda, stigma…
Já vidím veliký posun v tom, že lidé u nás začínají více chápat, že je úplně v pořádku si nechat pomoci a že nemusí mít na sebe nárok, že všechno musí zvládnout sami. Když si zlomím nohu nebo se nějak zraním či mám nějakou nemoc, jdu také přirozeně k lékaři. A tato rána v podobě smrti blízkého je stejně hluboká a bolestivá, jen není vidět. Ale také potřebuji pomoc, aby se zacelila a nekrvácela. Sice se někdy ozve stejně jako stará rána či zlomenina, ale po čase je ta bolest jiná a já si s ní vím rady.
Umíte poradit třeba rodičům, jak promluvit o smrti babičky, dědy nebo jiné blízké osoby s dítětem?
Z profesní i osobní zkušenosti vím, že důležité je to říci jednoduše, pravdivě a spíše nechat prostor, aby se dítě ptalo. A počítat s tím, že se třeba nebude ptát hned, ale mít otevřený ten prostor, aby ty otázky mohly přijít, když dítě potřebuje.
A liší se to podání podle věku dítěte?
Ano liší, je třeba přizpůsobit jazyk, skladbu a délku věty věku, schopnostem a zralosti dítěte. Každopádně platí, že smrt je smrtí pro každý věk. Tedy je důležité tohle mít na paměti, jestli zemřel někdo blízký, tak používám pravdivá slova, tedy že zemřel. Vysvětlení toho, co to znamená, přizpůsobuji věku.
Nabízíte klientům krizovou terapii a podpůrnou skupinu pro děti a dospělé. V čem tahle pomoc spočívá?
Krizová terapie spožívá provedením truchlení pozůstalého, kdy pracujeme s jednotlivci (dětmi i dospělými) nebo celými rodinami. Jedná se o podporu a provedení pozůstalého tímto náročným obdobím, kdy pozůstalý hledá mnoho odpovědí, nový řád ve svém životě. Podpůrné skupiny pro děti jsou tvořeny dětmi, které k nám dochází i individuálně nebo s rodinou. Dospělé skupiny byly původně také otevřeny pro pozůstalé partnery či partnerky, manžele či manželky, kteří k nám docházeli. Teď nově otevíráme on-line skupinu pro dospělé, kde není podmínkou, aby předem byli zapojeni v našich službách.
Vaše práce musí být náročná. Jak se vašemu týmu daří oprostit od smutných příběhů, máte nějaké speciální techniky?
Ano, to je, a musím říci – myslím, že za celý tým – že v současnosti, kdy jsme na hranici a spíše i za hranicí našich možností, je to obzvláště náročné. Využíváme vzájemnou podporu a pomoc v podobě sdílení, debriefingu, supervize terapeutické i týmové. Každý z nás má také ještě vlastní mechanismy – rodina, přátelé, koníčky a podobně, které nám pomáhají žít nejen příběhy, které slyšíme.
Sídlíte v Praze 7, co tady máte ráda?
Trochu to upřesním, sídlíme v Praze 6 a provozovnu máme v Praze 7. Na obou těchto městských částech mám ráda, že mají kousek do přírody, že jsou takovou trochu vlastní komunitou, někdy až vesnicí. Mám tyhle části Prahy moc ráda, a to, co mám ráda a je pro obě čtvrti společné, je Stromovka, ta část podél Vltavy i její slepé rameno, kam ráda chodím.
Máte třeba oblíbenou cestu do práce?
Posledních pár let mám prací více a nestíhám přejezdy jinak než autem. Ale ráda bych se vrátila k cestě, kterou jsem se svými psicemi chodila již do Linky bezpečí – Stromovkou podél slepého ramena, kolem Vltavy přes řeku a lávku do Troji. To mám opravdu ráda a ráda bych se k téhle cestě do práce vrátila.
A co byste ráda na Sedmičce změnila?
No vlastně mě teď nic nenapadá, ale spíše bych měla přání. Aby tyhle dvě městské části neztratily nic ze své atmosféry, zeleně, kultury a lidskosti. Protože jestli něco vnímám na těchto městských částech opravdu intenzivně, tak je to vzájemná lidská a sousedská blízkost, se zájmem o prostředí i lidi, kteří zde žijí. A já jsem tu opravdu moc ráda!
