Byl to vždy váš sen, stát na divadelních prknech nebo jste měla jako dítě o svém budoucím povolání nějaké jiné představy?
Hrát divadlo jsem chtěla vždycky, úplně odmalinka. Chvíli jsem ještě lavírovala, jestli náhodou nemám být zpěvačka, ale to pak nějak vyšumělo. Vyrostla jsem v divadle, takže moje volba byla jasná, nebyla možnost dělat něco jiného. Žádný jiný sen nebo představu o svém budoucím povolání, než dělat divadlo, jsem nikdy neměla.
Maminka mě od divadla odrazovala
Podporovali vás rodiče v touze hrát divadlo nebo vás spíš zrazovali?
Rodiče mě nepodporovali vůbec. Táta byl herec Jan Faltýnek a maminka byla rekvizitářkou v tehdejším divadle S. K. Neumanna. Vyrůstala jsem s maminkou, která mě od divadla odrazovala. Dokonce posílala své kolegy, aby mi herectví vymluvily, ale nikomu se to nepovedlo. Nakonec asi pochopila, že mě přece jen bude muset na konzervatoř přihlásit, takže jsem se začala připravovat na zkoušky. Připravovala mě herečka Věruška Koktová, která bohužel nedávno zemřela, a také se na mne dívala Věra Galatíková, což bylo dobré a zkoušky jsem úspěšně zvládla.
Přineslo vám studium na konzervatoři to, co jste od něj čekala?
Se školou jsem byla moc spokojená, celých šest let studia mi určitě dalo hodně. Byli jsme takový absolutně nadšený ročník. Všichni jsme byli tou školou úplně posedlí, šťastní, že na ní jsme. Dokonce se o nás říkalo, že jsme byli poslední ještě takový naivní ročník, kterému zakazovali do druhého ročníku jakoukoliv činnost. Nesměli jsme vůbec nic, ani točit, ani nikde hrát, což nás samozřejmě strašně mrzelo, protože jsme byli nadšení a už jsme chtěli hrát a vystupovat. Měli jsme to dokonce tak, že jsme se spolužačkami v pátek plakaly, že už končí škola, protože je víkend. Bohužel jsme dlouhodobě neřešili, že by konzervatoř možná mohla být kapku kvalitnější, co se vzdělání týče, což tam lehoulince pokulhává. Člověk se pakdo vzdělává celý život, i když už to jen těžce dohání a je to čím dál složitější, protože věkem mozkové buňky odumírají, ale aspoň hodně čtu literaturu. Jak říká Petr Kostka, když se pořád učíte „dobrý den“ nebo „na shledanou“, a nic pořádného, tak to ostatní pak musíte dohánět pořád. Nicméně konzervatoř nás připravila dokonale pro činohru i muzikál, protože jsme studovali hudebně-dramatický obor, a přijali nás vlastně už s tím, že zpíváme čistě a dál to rozvíjeli. Oproti DAMU, kde je důraz hlavně na činoherní herectví, tak my jsme byli nenásilně vybaveni hudebně i tanečně, což byla posléze velká výhoda, a hodně mých spolužáků se výrazně prosadilo v muzikálech.
Ovlivnit se nechám každou prací
Pamatujete si na svou první roli?
Na škole, úderem toho druhého ročníku, kdy jsme mohli začít hrát, odešla Káča Hrachovcová do Plzně a absolventský ročník si mě vybral do svého absolventského představení Těžká Barbora, kde jsem měla jednu z hlavních ženských rolí. Byli jsme s ním i ve Francii a bylo to moc hezké představení. Během studií jsem pak neustále hrála někde v divadle, což pro mě bylo fantastické. Hrála jsem v Labyrintu, hostovala v ABC, i v Národním divadle jsem zaskakovala.
Vnímáte některé setkání na divadle nebo i u filmu jako zlomový bod ve vaší kariéře? Kdo vás ve světě umění ovlivňuje?
Takhle to asi říct nemůžu, ovlivnit se nechám každou prací, pokaždé je to jiné. Na našem povolání krásné, že pokaždé potkáváte někoho jiného. Zlom mám spíš jako zklamání, která jsem u divadla zažila také velká, ale člověk se z toho nesmí zbláznit. Paradoxně pro mě to zklamávání bylo vždycky větším hnacím motorem, než úspěchy. Když má člověk úspěch, tak je to fajn, ale někam dál mě to nežene.
Od osmi od rána na baletním sále
Měla jste štěstí a možnost pracovat s velkým množstvím známých režisérů a každý režisér má jiný způsob práce. Jaký typ režiséra je vám nejbližší?
Mění se to časem. Dřív jsem potřebovala velké vedení, proto mi vyhovovalo na škole, když s námi hodně pracovali, zkoušeli větu po větě, protože člověk v té době opravdu nevěděl, co na jevišti sám se sebou. Postupem času, když jsem přišla do Plzně, tam jsem spolupracovala s Tondou Procházkou, který sice vyžaduje dodržování textu, ale při představení spíš improvizaci. Prostě se musíte naladit na něj, protože jinak to ani nejde. Člověk se musí oprostit od nějakých naučených schémat a nechat se vést. Samozřejmě mám ráda, když má režisér koncepci, ví, o čem to je, a jasně ví, co po mě chce. Když se na něčem domluvíme, takto je krásné. Nemám moc ráda při práci napětí, to se pak dokážu zablokovat tak, že se mi málokdy podaří se zase odblokovat. Někdy je to fakt těžké, protože tahle profese je hodně o nějakém vlastním sebevědomí vylézt na jeviště. V momentě, kdy mi tohle sebevědomí někdo podkope, tak se mi to hodně špatně překonává. Musím vědět, že mi režisér věří. To je pro mě asi nejvíc, a pak jsem schopná udělat asi úplně všechno. Třeba v Plzni Roman Meluzín věděl, že jsem Skopec a perfektně toho jednou využil. Dělali jsme představení Jeptišky, kde jsem hrála baletku Leu, která tam má asi patnácti minutové číslo na baletních špičkách. Roman mi tehdy řekl: „Když to neuděláš, tak to nevadí“. Právě to bylo něco pro mě. Od osmi od rána jsem byla na baletním sále, ničila si kotníky a dřela, abych to dala. A zatancovala jsem to.
Na různých jevištích jste ztvárnila řadu různých postav. Na kterou ze svých rolí vzpomínáte, oblíbila jste si ji, máte ji třeba raději víc, než ty ostatní?
Moc ráda vzpomínám na práci s Milošem Formanem na inscenaci Dobře placená procházka v Národním divadle. Je to už přes dvanáct let a dnes mi skoro nikdo nevěří, že mě Miloš Forman režíroval, a ještě se na to dívají tak nějak divně. Hodně jsem tenkrát o tu práci stála, i když jsem nevěřila, že bych ji mohla dostat. Bylo to něco neuvěřitelného, konkurz byl asi čtyřkolový, a já jim neustále říkala, že nejsem zpěvačka, ale herečka, aby to věděli. Zajímavé bylo, že Miloš Forman absolutně neznal zdejší hvězdy a bylo mu úplně jedno, kdo na konkurz přijde. Vybíral si jenom podle toho, jak se mu kdo líbil. Po třetím kole si mě vzal stranou a řekl, že už to mám. Obsadil mě do hlavní role Vanilky. Chodila jsem na zkoušky a furt jsem tomu nemohla uvěřit. Byl to takový zápřah, jaký jsem dlouho nezažila, i když jsem na ledacos byla zvyklá z Plzně, kde jsem v muzikálech hrála hodně. Tady to byla práce víc jako osm hodin denně, večer jsem ještě jezdila hrát do divadla Na Vinohradech a navíc jsem v té době natáčela inscenaci v Ostravě. Byla to hodně náročná, ale fantastická práce a moc ráda na ni vzpomínám.
Vanilku jste hrála jako Jana Malá. U hereček není příliš obvyklé měnit příjmení. Co vás vedlo k tomu, že jste vystupovala jako Jana Mikolášková, Jana Marková, Jana Malá a Jana Polášková?
Tak narodila jsem se jako Mikolášková. A vím, je v tom trochu zmatek, ale nikdy jsem nepočítala s tím, že se rozvedu. Muž, který přišel do mého života, tak vždycky samozřejmě chtěl, abych nosila jeho jméno. Asi jsem udělala blbost, ale už to tak je. Takže vlastně pořád začínám, teď jako Polášková.
Chceme být svobodní a dělat si divadlo pro sebe
V současné době jste členkou týmu Divadla 6-16, které se specializuje se na britskou divadelní produkci žijících autorů. Kdo přišel s tím nápadem, jak vlastně Divadlo 6-16 vzniklo?
Hráli jsme spolu s Honzou Jankovským na Shakespearovských slavnostech na Hradě v Mnoho povyku pro nic, což se stále ještě hraje. Jednou po představení jsme seděli v baru a já vykřikovala, že potřebuji založit nějaké divadlo, abych si víc zahrála. Honza to bral jako výborný nápad a napadlo ho, že je právě volné Branické divadlo a je vyhlášené výběrové řízení na nájemce. Jenže to jsme pak nevyhráli. Mezi tím ale Honza povolal Kryštofa Rímského, který zná spoustu dalších lidí. Kryštof přivedl režiséra Filipa Nuckollse, ten přivedl překladatelku a dramaturgyni Kristinu Žantovskou a společně pak přivedli Paula Bourne, který má Menagerie Theatre v Cambridge ve Velké Británii a díky němu získáváme hry britských autorů, takže je to taková kooperace. Naší prvotinou byl Bull, hra hodně renomovaného britského autora Mike Bartletta. Paul Bourne režíroval naši druhou věc Correspondence s Petrou Špalkovou a Honzou Jankovským. Dlouho jsme ale nevěděli, jak to úplně uchopit. Dělali jsme na můj živnosťák a zkoumali, kde můžeme hrát. Ze začátku jsme se ploužili po různých místech v Praze, chtěli jsme hrát kdekoliv, třeba v kancelářích, kde seodehrává Bull nebo na nádražích, protože děj Correspondence se odehrává ve vlaku. Narazili jsme ale na to, že bychom museli mít asi tak čtyři produkční a neuvěřitelnou reklamu, aby na ta místa vůbec někdo přišel. Vybíráme si věci, které se nám líbí, a o kterých si myslíme, že by se mohly líbit divákům. Chceme být svobodní a dělat si divadlo pro sebe a pro diváky. Proto jsem strašně šťastná, že nás vzali pod sebe Jatka 78, kteří jsou podobného smýšlení jako my a jsem strašně rádi, že jsme tu zakotvili.
Název vašeho divadla také není úplně obvyklý…
Dlouho jsme přemýšleli o nějakém vtipném názvu a skončilo to tak, že je nás šest a vznikly jsme v roce 2016. Odtud tedy název Divadlo 6-16. Je to sice zapamatovatelné, ale já k těm šestkám nemám vůbec hezký vztah, ale teď už to asi nezměníme. Od letošní sezony tedy hrajete v prostorách Jatek 78 v pražských Holešovicích.
V inscenaci Hard Sell, kterou soubor 6-16 uvádí, máte tzv. němou roli. Jaké to je, po celou dobu představení nepromluvit?
V podstatě neřeknu vůbec nic, a kdybych něco řekla, tak mě kluci zabijou. Prostě jsem si to chtěla vyzkoušet. Autor Craig Baxter původně napsal do té hry figurínu, ale nikdo jsme nepochopili proč, pro mě to žádný smysl nemá. Dva policajti přijdou někam do baráku vyšetřovat vraždu a sedí jim tam figurína, to už samo o sobě je takové podivné. Samozřejmě, ta figurína nepromluví, nikdo to od ní nečeká. U mě jsou celou dobu v napětí, co já na to. Během zkoušení jsem zjistila, že to taková sranda není. Strašně dlouho jsme hledali, než jsme našli nějaký způsob, jak to udělat. Zkoušela jsem to tisíckrát jinak. Vlastně hraju s klukama, mám svůj film, svůj text, který si tak mlčky celé přestavení vedu. Sedím tu teď s vámi a vlastně si opakuju text…
Hrála jste na velkých jevištích i v malých, komorních prostorech. Jak je pro vás při hraní důležitý kontakt s divákem?
Kontakt s divákem je strašně moc důležitý. Právě když jsem dělala v Národním tu Dobře placenou procházku, což je vlastně jazzová opera, kde se celou dobu jenom zpívá, byl tam velký orchestr. Při zkouškách jsem to nevnímala, ale při představení jsem zjistila, že mezi mnou a divákem je stěna. A já nevím, co se za ní děje. Lidi se smějí, reagují na mé fóry a já je neslyším. Byla jsem úplně zoufalá z toho, že nemůžu nijak reagovat, třeba chvíli počkat, jak jsem byla zvyklá, protože hudba mě zase hnala dál. Nešťastně jsem chodila za známými, kteří se na představení byli podívat, a zjišťovala, jak a co na diváky funguje. To pro mě bylo hrozné. Obecně mám raději komornější prostory, kde jsme si s diváky blíž. I když tu blízkost lze udělat i na velkém jevišti, používají se jen jiné prostředky. Děláme už asi pět let takovou zájezdovku s Petrem Nárožným, kterou si moc užívám. Je to francouzská komedie, kde spolu máme asi půlhodinový dialog a pokaždé je to jiné. Tam jdou lidé s námi, ať hrajeme kdekoliv, to je nádhera.
Jak se vám líbí Praha 5? Hrála jste v Labyrintu, dnešním Švandově divadle…
V Labyrintu na pětce jsem hrála těsně předtím, že ho zavřeli. Bylo to představení Pokořitelé troje, antická trilogie podle Eurípida. Hrávali jsme v sobotu od šesti, aby lidi stihli metro, protože to bylo šestihodinové představení. Věra Galantíková, která mě tam doporučila, hrála hlavní roli a dostala za ni Cenu Thálie. Byla opravdu tři a půl hodiny na jevišti a byla skvělá. Hrála jsem jednu z jejích dcer, která se dobrovolně obětuje, dodnes mě z toho mrazí. Jinak Smíchov mám moc ráda, hodně se v posledních letech změnil a myslím, že k lepšímu.
Nelitovala jste někdy, že jste zvolila herectví? Co si myslíte, že byste dělala, kdybyste se nestala herečkou?
Ne, nelitovala. Právě proto jsem si vlastně založila soubor, protože jsem chtěla hrát, ale otěhotněla jsem, a tak na mě spadly všechny faktury, smlouvy. Dělám tedy účetnictví, daně a úplně všechno, lítám jak hadr na holi, no a kluci si zatím dělají to umění.
Vysněnou roli jsem snad nikdy neměla
Co by to mělo být? Hrála jste v klasice i v moderních dramatech, co je vám bližší?
Je mi to úplně jedno. Hra pro mě musí mít nějaký smysl, téma, nějaký význam. Pak je mi úplně jedno, v čem hraju. Samozřejmě jsem ráda, když mám hezkou roli, která má nějaký vývoj. Když se hraje Shakespeare a někdo jej dělá tzv. klasicky, ale nemá žádný názor, tak se nudím i jako herec, to mě nebaví. Potřebuji, aby představení mělo nějaký smysl, protože Shakespearovy hry jsou o tom, o čem jsou i moderní hry – o terorismu, násilí, jsou hodně brutální, ale i v těchto věcech se dá nalézt křehkost, láska, a o tu myslím, jde hlavně. Nebo by mělo jít.
Máte nějaký nesplněný sen? Existuje téma hra, nebo divadelní či filmová role, kterou byste si chtěla zahrát?
V podstatě nemám. Vysněnou roli jsem snad ani nikdy neměla. Musí to ke mně vždycky přijít, což myslím, že určitě přijde, a musí mě to nějak zasáhnout. Mám takovou zkušenost, že většinou to, co zkouším, hraju nebo točím, většinou koresponduje s tím, co žiju. Asi mi to ze shora posílají, abych se nějak poučila, našla, protože člověk si vlastně nastavuje sám sobě zrcadlo. Herectví je vlastně taková psychoterapie.
Hrajete v divadle, v seriálech i filmech. Kde se cítíte lépe na divadelním jevišti nebo před filmovou či televizní kamerou?
Divadlo miluju, to je celoživotní láska. Podle mne herec divadlo potřebuje, protože je to duševní hygiena a nějaké obohacení sebe sama. Myslím si, že pro herce je divadlo nutnost. Natáčení je zase něco úplně jiného, jiný adrenalin, kde používáte jiné prostředky. V podstatě je to ale pořád to samé. Nedávno jsem natočila pro televizi s panem režisérem Robertem Sedláčkem seriál Sever, ve kterém hraji takovou super potvoru. Hodný holky mi kupodivu moc nedávají.
Padouch může mít víc rovin
Herci ale většinou tvrdí, že se ty potvory a záporné role hrají líp…
Určitě, to je zajímavější. Padouch může mít víc rovin. Ale opět záleží na textu nebo na scénáři. To je alfa omega každé inscenace.
Pokud si najdete čas, máte nějaké zájmy, záliby, koníčky, jaké?
Vášnivě už několik let cvičím jógu, která mě zachránila i během těhotenství, aby návrat z nabraných třiceti kil byl zase zpátky. Jóga je moje láska, ale ničemu nepropadám tak, že bych jela někam do Indie a tam měsíc meditovala v klášteře, to není nic pro mě. Držím se nohama na zemi a jógu mám pro to, že je potřebná pro mě a moje tělo. A na nic víc mi čas nezbývá. Mám teď dvouletou holčičku a staršího syna, takže moje děti a rodina jsou mým koníčkem.
Co vás čeká v nejbližší době, jaké máte plány, co vás čeká, co připravujete, na co se těšíte?
Jeden velký plán mám, ale zatím o něm nemůžu mluvit, protože je to super tajné. Doufám, že se všechno podaří, tak mi prosím držte palce. Hodně teď také čteme a hledáme nové hry, kde bych si zahrála a i mluvila!
Jana Polášková
Narodila se v Teplicích.
Vystudovala obor herectví na Pražské konzervatoři a ještě za studií hostovala na mnoha divadelních scénách, mimo jiné v Divadle Labyrint, v Městských divadlech pražských, v Národním divadle.
V letech 1998 – 2002 působila v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde ztvárnila role zejména v operetních a muzikálových produkcích.
Od roku 2002 byla 13let členkou souboru Divadla na Vinohradech, v Národním divadle účinkovala v jazzové opeře Dobře placená procházka, působila také v Divadle Viola, Divadle Ungelt, Divadle Na Jezerce, Divadle Bez zábradlí.
Zahrála si ve filmech Sametoví vrazi, Non Plus Ultras, Mandragora a televizních inscenacích Hypermarket, Každý den karneval. Seriáloví diváci ji mohli vidět například v seriálech Tátové na tahu, Inspektor Max, Atentát, Svatby v Benátkách, Život a doba soudce A. K., Zdivočelá země, Soukromé pasti, Ordinace v růžové zahradě a dalších.
V současné době účinkuje v Divadle 6-16, na Letních shakespearovských slavnostech a spolupracuje s agenturou Harlekýn.
