Co vás musí obecně zaujmout, abyste roli vzala? Text hry, role nebo spíše porozumění s režisérem či kolegy?
Úplně prvořadý je text, aby bylo co hrát. Hned velice těsně za tím je, s kým to bude. Samozřejmě je to už spojené s věkem, protože v mládí člověk takové věci ani moc řešit nemůže. Po škole je každý rád, když má nějaké příležitosti, víceméně je fakt odkázaný vzít všechno, i když to nedopadne dobře, protože i to ho může někam posunout, poučit. Takový byl vždycky alespoň můj přístup, a myslím, že velmi zdravý. Prostě osahat si co nejvíc věcí, aby člověk nabyl svoje vlastní zkušenosti. Postupem věku ale zjistíte, že je dobré trávit čas s lidmi, se kterými je vám fajn. Nemyslím tím, že všichni musí být úplně kamarádi, ale je pro mě velmi důležité, aby to mezi námi fungovalo, byla dobrá atmosféra na place a nebylo tam nějaké břicha bolení.
Snažím se vždycky nechat práci za dveřmi
Ovlivňují vás nějakým způsobem postavy, které ztvárňujete i v soukromí?
Ano, jsem herečka, kterou práce ovlivňuje i v soukromí. Zrovna třeba při zkoušení tohoto představení nás pan Strnisko velmi rozebíral, abychom se zbavili nějakých svých hereckých mach a různých zajetých klišé, které člověk vlastně ani neví, že už používá. Za tuhle zkušenost jsem mu vděčná. Představení Scény z manželského života je velmi pravdivá sonda do vztahu, který se rozpadá. Samozřejmě pan režisér Strnisko z nás chtěl vydolovat, aby to byla jako pravda pravdoucí, ale přitom aby to mělo i humor, protože představení plné emocí, citů a ronění slz, by bylo neúnosné. My jsme tím pádem trošku zdrsněli, ale on říkal: „nene, neříkejte to tak hezky“. Chtěl ze mě dostat ještě drsnější ženu, která se mění. No a já jsem si najednou doma uvědomila, jak něco říkám holkám a slyším se: „takhle to nebude, když nebude poslouchat, tak budete mít zlou maminku.“ A ony hned, vyděšeně volaly, že nechtějí mít zlou maminku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že požívám intonaci z toho zkoušení a přenáším to celé na své holčičky. Prostě člověk o tom ani neví, ale aspoň během zkoušení v něm najednou ta postava začne žít. Premiérou to skončí a třeba jen lehce doznívá, ale když je v tom člověk ponořený, tak si ji sebou nese. Snažím se vždycky tu postavu, práci, nechat za dveřmi divadla a pak zase být mámou nebo partnerkou, prostě sama sebou, ale jsou takové zásadní věci, které člověka neopustí, v tom období prostě nejdou dát z hlavy jen tak lehce pryč.
To musí být docela náročné, naštěstí váš partner je také herec…
Ano, pro soukromý život je to náročné, ale my jsme naštěstí zvyklí, můj muž je Jan Teplý, také herec, a divadlo jej také ovlivňuje. Vždycky tomu říkáme, že máme svůj tunel, protože člověk se s tou postavou opravdu trošku víc jakoby sžívá. Jsou postavy, které vás tak moc nezatíží, ale pokud chcete proniknout opravdu až do nějaké, řekla bych reality toho člověka, kterého hrajete, a přemýšlíte o něm, nepustí vás to hned po zkoušce, ty dva měsíce tím žijete. Naštěstí se v tomhle tolerujeme, víme, že to skončí.
Pocházíte ze Slovenska. Jak jste se „sžila“ s Prahou, jak se v ní cítíte?
Do Prahy jsem se zamilovala, proto tady žiju. Přirostla mi absolutně k srdci jako můj druhý domov, což tak asi bude vždycky, protože domov máte jen jeden a ten mám na Slovensku, kde mám rodiče. Praha je tedy můj druhý domov, ale úplně ten srdcový, takže je oba beru vlastně na stejné úrovni. Byť jsem ze začátku byla v Praze sama, bez rodiny, bez partnera, cítila jsem se tu strašně dobře, uklidňovala mě. Miluji nábřeží u vody, historii, památky, přijde mi, že je to město velmi útulné, přátelské. Říkala jsem si, že i když nebudu mít práci, nebudu třeba hrát divadlo, tak tady chci žít, tady je mi prostě dobře. Prahu miluji.
Vždycky mě strašně bavilo, když se lidé smáli
Vaše úplně první bydlení v Praze bylo na šestce a hrála jste v Holešovicích…
Ano, ze začátku jsem bydlela několik let v Dejvicích u takové mé adoptivní tety. Byla to paní, se kterou jsem se tak spřátelila, že se stala naší rodinnou přítelkyní. Chodila jsem tenkrát přes Stromovku hrát Pomádu na Výstaviště na sedmičku. Bylo to také spojené s přírodou, s úžasným, krásným parkem Stromovka a moc ráda na to vzpomínám. To jsou také čtvrtě, kde bych velice ráda bydlela – Praha 6 nebo Praha 7. Je tam krásná příroda, spousta parků, zeleně, a přijde mi to takové poklidné místo, kde by bylo celé rodině dobře.
Kdy se ve vás, jako malé holčičce zrodila láska k herectví, byl to vždy váš sen, stát na divadelních prknech?
Vždycky mě strašně bavilo, když jsem jako něco dítě řekla a lidé se smáli. Nevím, jestli jsem byla tak vtipná nebo roztomilá, ale byl to dobrý pocit, že někoho dokážu pobavit. Myslím, že skoro devadesát procent holčiček chodí na balet a na hudebku nebo do dramaťáku, a i já jsem absolvovala tyhle klasické kroužky a nějak se vtom našla, bylo to pro mě naprosto přirozené. Střední škola pak byla jasná volba, už dlouho dopředu jsem věděla, že chci zkusit konzervatoř, jen jsme netušila, jestli mě vezmou. Moje maminka je vychovatelka a sestra učí na střední škole, proto jsem měla jako druhou možnost pedagogickou školu. Vyšla konzervatoř, tak jsem šla touto cestou.
Co tomu tedy říkali rodiče, jak na vaše rozhodnutí, stát se herečkou reagovali, podporovali vás nebo spíš zrazovali?
Brali to spíš s takovým respektem, protože věděli, že to bude určitě těžká cesta, ale rozhodně mě podporovali. Tatínek byl sportovec, maminka, když byla mladá, měla sice kapelu a zpívala, ale ten svět umění byl pro ně nějakým způsobem vzdálený. Pouštěli mě někam, pro ně do neznáma, a brali to tak, abych se neztratila, ale asi mi věřili, a já jsem je doufám nezklamala.
Konzervatoř jste vystudovala ještě Slovensku v Bratislavě, pak jste chvíli hrála a poté se vydala studovat DAMU do Prahy. Proč?
Ještě během studií na konzervatoři v Bratislavě, v pátém a šestém ročníku, jsem zkoušela a pak i hrála v Praze Pomádu. Konzervatoř jsem ale tak nějak šikovně dokončila, a asi po dvou letech jsem zjistila, že nechci být jenom ve světě show byznysu a muzikálu. Šla jsem proto zkusit přijímačky na DAMU a vyšlo to. Vzali mě a zase jsem se pomalu začala vracet k divadlu, k činohře.
Mluvíte nádherně česky, ale jak jste zvládala češtinu během studia, neměla jste s ní problémy?
Ne, vůbec ne. Na DAMU mě sice pěkně cepovali, ale hlavně jsem za to byla ráda, protože před školou jsem česky mluvila, jak jsem slyšela. Odborníci ve škole mi vysvětlili zákonitosti české jevištní řeči, rázu a všeho, takže jsem češtinu pochopila teoreticky, i v praxi mě drtili, a dělali dobře. V Praze jsem dvacet let a mluvím už asi opravdu líp česky než slovensky. Čeká mě teď na Slovensku natáčení pokračování seriálu Sestričky a budu si muset zpočátku dávat velký pozor, protože moje dikce, už je česká. Kladení jazyka v puse je jiné v češtině, než ve slovenštině, a hlavně slyším, když vyslovuji české š, č, n, d, l… Samotné mi to vadí, ale nedá se to hned rychle předělat, je to cvik.
Přineslo vám studium na DAMU to, co jste od něj čekala?
Tak napůl. První dva roky byly zajímavé, ale pak jsem dostala nabídky z divadel a začala zase pracovat. Během školy, asi i tím, že jsem byla o něco starší, než moji spolužáci, a už jsem hrála v divadle, tak se se mnou moc nepočítalo do Disku. Brali to asi tak, jakože o Míšu je postaráno, ta už je v divadle, takže kromě Elektry, jsem během studia neměla v Disku nějakou hezkou příležitost, na kterou se studenti vždycky těší. V tomhle jsme se úplně nesešli, to mě minulo. První dva roky ale pro mě byly fakt přínosné. Hodně jsem se věnovala pohybu, hlasovkám a samozřejmě herecké hodiny s panem Mrkvičkou, s paní Adamovou, a paní Galatíkovou, z toho čerpám celý život, to bylo perfektní. Po studiu jsme udělaly se spolužačkami moc hezké představení v Rubínu. Hezky jsme se tam sešly a myslím, že vzniklo moc pěkné představení, které mělo i dobrý ohlas.
Točit horory mě neláká
Pro roli ve filmu Jak básníci neztrácejí naději jste se nechala obarvit na zrzku. Co všechno byste byla ochotná pro roli, o kterou byste stála, udělat?
Myslím si, že herec by vlastně neměl mít vůbec žádné zábrany, a pokud nějaké má, je to jeho velké omezení. Bylo by dobré se jich co nejdřív zbavit, protože my herci své tělo vlastně používáme jako nástroj, materiál. Ano, je to trošku schizofrenní, ale opravdu je nutno k tomu tak přistupovat, protože jinak by člověk nemohl točit nějaké intimní scény. Herec se musí umět odpojit od svého těla a naučit se ho požívat jako nástroj. V tomhle smyslu nemám zábrany žádné. Samozřejmě, že mám ostych a stydím se jako každý normální člověk, ale úkolem herců je, umět s tím pracovat, a dá se s tím pracovat třeba jako s výzvou. Musí to ale mít smysl a ještě nějaký další přesah. Člověk musí vědět, proč to dělá, že to není třeba jenom o nahotě nebo o stříhání vlasů, a pak proč ne. Skousnout se dá všechno, samozřejmě je nutné k tomu mít podmínky a dobré zázemí. Jediné, co bych určitě nechtěla nikdy hrát, jsou nějaké masakry. Točit fakt nějaké hnusy, horory nebo něco takového, to mě opravdu vůbec neláká, takovou roli bych s přehledem a bez problému odmítla. Z nějakého mého etického, morálního hlediska, mě nebaví tvořit zlo.
Jedna asi taková správná nabídka přišla, do show Tvoje tvář má známý hlas. Co vám účast v této show dala?
No, to byla velká nabídka. Velmi dlouho jsem ji zvažovala, protože to byla nabídka, která vlastně může člověka celého rozdrtit. Byť jsem dřív muzikál dělala, co mám holčičky, jsem se mu nevěnovala. Nezpívala jsem, netančila, a sedm let je dost dlouhá doba. Táhlo mi už na čtyřicítku, bála jsem se, jak to udýchám, uzpívám, říkala jsem si, že je to spíš pro mladší. Měla jsem strach z neznáma, protože fakt jdete do něčeho, o čem nevíte, do čeho jdete. Nevíte, jaké budete mít písničky, jak vám to sedne. Je to ale jen o tom říctsi: „no a co! Baví mě to všechno? Tak si to jdu zkusit.“ Mám pocit, že čím víc si člověk tohle všechno v sobě zachovává, něco nového zkoušet, tak tím pomaleji stárne. Jakmile bude dělat jenom zajeté věci, které mu jdou, aby se nějak neznemožnil, tak vlastně trošku kostnatí. Jsem ráda, že zkušenost nakonec tuhle moji teorii potvrdila, protože mě to velmi obohatilo.V konečném důsledku to mělo samé výhody, opravdu, po všech stránkách. Nakonec jsem zjistila, že všechny moje strachy a obavy byly úplně zbytečné. Všechny věci, které jsem si mohla vyzkoušet, osahat, zapívat, mě fakt potěšily a pobavily, i když je už třeba nikdy nepoužiju. Mohla jsem zjistit, co všechno zvládnu, navíc se pocvičit v angličtině…Pro mne je důležité, abych z toho co dělám, měla radost, a tu jsem měla.
Kdo vás ve světě umění nejvíce motivuje, měla jste nebo máte nějaké vzory?
Vzor je možná silné slovo, ty jsem asi tak úplně neměla a nemám. Spíš mě někdo něčím úplně zaujal, byl pro mě zajímavý. Měla jsem vždycky ráda staré české komedie a celou tu gardu úžasných herců a hereček, na kterých jsem vyrůstala. Bylo to vlastně to staré Vinohradské divadlo, ti fakt úžasní hráči, jako byl pan Kopecký, Brodský, paní Jirásková a další. Myslím tím celou tu generaci, na kterou se, kdykoliv něco dávají v televizi, strašně ráda dívám. Mám také velké štěstí na skvělé kolegy, třeba moje milovaná kolegyně Hanička Maciuchová, se kterou jsem měla možnost si zahrát, pan Hrušínský, nebo třeba můj pan profesor Mrkvička, už jen tím, že cítím jen jeho blízkost a sympatie, to mě baví. Ale i ti mladší, jako je třeba Michal Dlouhý, Martin Hofman, jsou velmi zajímaví nejen herci, ale i lidé. Jsem ráda za setkání s nimi, protože mě někam posouvají, učím se od nich.
Na nedostatek práce si stěžovat nemůžete, k tomu máte rodinu, dvě dcery. Pokud si najdete čas, máte nějaké zájmy, záliby, koníčky, jaké?
Určitě najdu, dnes jsem byla třeba cvičit takové trošku aerobní cvičení. Dokud jsme intenzivně zkoušeli, tak jsem moc cvičit nemohla, což mi trošku chybělo, ale už jsem si byla zacvičit jógu, budu zase běhat, plavat. Vždycky se snažím nějak najít, urvat si hodinku pro sebe na nějaký pohyb. Holky už chodí do školky a do školy, takže nejsem maminka na full time a dopoledne si kromě úklidu, nákupu a vyřizování věcí si už umím ukrást tu hodinku i pro sebe. U téhle práce, kdy se člověk učí texty a pracuje hlavou, tak mě baví vyrovnat to zase trošku nějakým pohybem.
A co odpočinek, jak nejraději relaxujte, co vás nabíjí?
Nabíjí mě vana. Miluji horkou vanu, to je můj nejmilejší relax, bez vany bych nemohla žít. Vždycky, když je zima, tak si říkám: „Pane Bože, děkuji, že jsem se narodila do téhle doby, kdy pustím kohoutek, a teče teplá voda“. Opravdu za tohle děkuji, protože to je můj životabudič. Teplá voda a sauna mi stačí k tomu, abych pookřála, jsem pak vysmátá a vděčná.
Co vás čeká v nejbližší době, jaké máte plány, co vás čeká, co připravujete, na co se těšíte?
Těším se na všechny reprízy Scén z manželského života. Hraju zájezdové představení Manželský čtyřúhelník, pokračuji v natáčení Ordinace a budu ještě od jara do podzimu pendlovat na Slovensko, kde budu točit pokračování seriálu Sestričky. Zkoušení mě pak čeká až někdy v lednu, takže od divadelního zkoušení teď budu mít trošku pauzu.
Michaela Badinková
- Narodila se na Slovensku v Malackách u Bratislavy,
- Hrála v Divadle Na Fidlovačce, Městských divadlech pražských, Divadle Disk, Divadle pod Palmovkou, A studiu Rubín, Divadle Palace, Divade J.K.Tyla v Plzni. V současné době hostuje v Divadle U Hasičů, agentuře Harlekýn a ve Švandově divadle.
- Televizní diváci ji znají především ze seriálů Ulice a Ordinace v růžové zahradě a z páté řady show Tvoje tvář má známý hlas, ve které zvítězila.
- Za roli Millie v muzikálu Hledá se muž, zn. bohatý!, kterou uvádělo Divadlo Na Fidlovačce, byla nominovaná na cenu Thálie za rok 2006.
