Píše se třicátý květen 1431, a v Rouenu si Francouzi právě sami sobě plivli do tváře. V plamenech hranice právě skončila svůj kratičký život Jana z Arku. Panna orléanská, chcete-li. Devatenáct let. Mnohokrát porazila Angličany, vyhnala je ze země, dosadila pevně krále na trůn a dočkala se lidského vděku, tak jak to uměl jen středověk. Francouzská národní hrdinka a pozdější světice. V Čechách se o tom zřejmě nedověděli, měli právě mnoho starostí se čtvrtou křížovou výpravou, která se chystala do Čech, pro tradiční výprask. Přijde v půlce srpna u Domažlic, ale to ještě nikdo neví.
Na počátku 19 století byl v archivu ve Vídni nalezen dopis, napsaný v Sully-sur-Loire, z března roku 1430. Městečko nedaleko Orléansu. Psaný latinsky, ale vycházel zřejmě z francouzského originálu. Jana z Arku ho napsat nemohla, byla negramotná, ale zřejmě ho tehdy nadiktovala. V dopise vyhrožuje husitům, že jakmile se vypořádá s Angličany, přijdou na řadu oni. Z Orléansu na české hranice je to více než tisíc kilometrů. Napoleon, táhnoucí do Ruska, je ještě dalekou budoucností. Je zde otázka logistiky a zásobování. Otázka žoldu. Otázka prvořadé důležitosti. Na spřáteleném území nelze uplatňovat obvyklé metody tehdejších armád. Nelze pálit a rabovat. V ideálním případě by taková cesta trvala minimálně šest týdnů. Německo, tak jak je známe dnes, neexistovalo. Žádná jednotná země, s jedním panovníkem, a jednou vlajkou na žerdi. Byl to konglomerát drobných knížectví, hrabství, vévodství. Neexistovala jednota plánu. Každý z těch mocných pánů vždy hleděl v první řadě na vlastní zisk. Otázka víry mu byla šumafuk, pokud to nepoznal na plnější truhlici.
Janu z Arku by rozhodně nečekalo žádné radostné vítání, žádná touha po oběti statků pro porážku kacířů. Pouze chladný kalkul. Co z toho budu mít. Čím více by se blížila k české hranici, tím méně by viděla nadšení ve tvářích místního obyvatelstva. Zřejmě se někteří jejich sousedé účastnili už třech křížových výprav a nevrátili se. Ti, kterým se to podařilo, měli dlouhá léta divoké sny. Tam, na opačné straně Šumavy, sídlí ďábel. Ďábel v podobě husitů, s jejich cepy a vozovou hradbou, kterou se dosud nikdy nepodařilo prorazit. Nezbývá než litovat, že historie rozhodla jinak. Měla Janě dát šanci zaútočit. Naposledy. Mohla mít dnes někde u Domažlic krásnou mohylu s náhrobkem, hojně navštěvovanou francouzskými turisty.
