V Cibulkových seznamech je na dvě stě tisíc jmen evidovaných nechvalně proslulou Státní bezpečností. Mnoho jmen tam je oprávněně, některá tam prý nepatří.
V této souvislosti se opakovaně zmiňují známá jména, z nichž mnozí se nařčením ze spolupráce s StB brání. A často mají i pravdu, protože jsou v nich i lidé, kteří spolupráci odmítli, které estébáci pouze prověřovali a dokonce i jejich oběti.
Jim Čert, který zemřel krátce před svými 70. narozeninami, spolupráci s tajnou policií nepopíral a v roce 2007 se za ni omluvil. „Hluboce se omlouvám všem, kterým jsem ublížil. I těm, jež jsem zranil nepřímo. V důsledku vzato jsem ublížil i sám sobě,“ napsal tehdy v dopise některým médiím.
StB své tajné spolupracovníky získávala na základě ideových pohnutek, na základě výhod a na základě kompromitujících skutečností. Podle studie Jana Makovičky zveřejněné ve Sborníku Archivu bezpečnostních složek Čerta zverbovali na základě kompromitujících materiálů – konkrétně mu vyhrožovali stíháním za „závadové“ písně, které zpíval na undergroundových setkáních. Zároveň si ale při donášení na své „kamarády“ počínal velmi iniciativně a pečlivě. Navíc mu „hrálo do noty“, že „mezi mládeží zapojenou v hnutí hippies má bezmeznou důvěru, je obdivován a uznáván,“ jak o něm napsali estébáci
Svou spoluprací si rovněž vybudoval určitou ochranu před samotným režimem. „Proč měl asi úderný texty? Protože se nebál, že ho za ně zavřou. Všichni ostatní měli určitou autocenzuru,“ popsal Čertovo postavení někdejší disident František Čuňas Stárek.
Nechci relativizovat ničí morální selhání ani špatná rozhodnutí pod nátlakem. Nicméně se nemohu ubránit myšlence, že skutečnými viníky nejsou ti, kdo tlak režimu neustáli, ale právě ti, kteří jej vytvářeli. Souhlasíte?
Zdroj: autorský text
