Beze sporu mezi ně patří Josefa Náprstková, rozená Křížková (8. října 1838 – 13. září 1907), dcera domovnice Kateřiny Wagnerové a vinopalníka Adolfa Křížka pracujícího v domě U Halánků patřícímu Anně Fingerhutové (1788 – 1873). Ta pocházela z bohaté mlynářské rodiny, avšak ještě jako dítě přišla o oba rodiče. Většinu dospělého života prožila v chudobě, ne-li na hranici bídy. Dům U Halánků koupila se svým druhým manželem a společně v něm vybudovali pivovar, vinopalnu a hostinec. Celý život tvrdě pracovala, porodila celkem 13 dětí, z nichž přežily pouze dvě, po smrti manžela vedla celý podnik sama a o životě sice měla jasno, ale nezahořkla, formou almužen pečovala o chudé a potřebné a stala se i významnou vlastenkou.
Josefa Křížková k ní nastoupila do práce v roce 1856 ve svých osmnácti letech a zastávala místo mladší stoličné, čili jejím úkolem bylo vydávání zboží. Byla velmi pracovitá, chytrá a poslušná. S bezpříkladnou skromností a mravenčí pílí se po dvou letech vypracovala a sama mohla prodávat lihoviny ve skladu. Později pomáhala s vedením celé vinopalny, byla věrnou pomocnicí Anny Fingerhutové a po její smrti se začala starat i o chod domácnosti. Pochopitelně poznala i jejího mladšího syna Vojtěcha, o 12 let staršího. Ten se roku 1858 vrátil z amerického exilu, kam se musel uchýlit pro svou účast na nepokojích v revolučním roce 1848. Po jeho návratu začal dům „U Halánků“ žít čilým vlasteneckým a společenským ruchem.
Jeho vztahu s Josefou ale okolnosti nepřály. Jeho matka Anna si sice Josefu oblíbila, ale nechtěla se vzdát pozice paní domu. Také rodiče Josefy byli proti její „panské lásce“. Sňatek, a to pouze civilní, zřejmě vzhledem k Náprstkovu pokrokářství, se tedy konal až dva roky po smrti jeho matky, 25. února 1875 na Staroměstské radnici v Praze. Josefě tehdy bylo už 37 let a ženichovi téměř padesát. Josefa se potom „na plný úvazek“ stala pravou rukou svého muže a vedla za něho rozsáhlou nejen domácí, ale i korespondenci s celým světem. Pro časté zákazníky z lidu měla vždy vlídné slovo, vychovala pět sirotků, starala se o knihovnu a uspořádala sbírku na postavení pomníku Boženy Němcové na Vyšehradě. I když patřila mezi ty nejbohatší z pražských žen, nadále pracovala jako stoličná, nenechala si říkat milostpaní a nosila obnošené šaty.
Kvůli pozdnímu sňatku se Josefa zřejmě nedočkala dětí a všechny své síly upřela do práce. Od konce 70. let 19. století začala pro České průmyslové muzeum iniciovat sběr českého a slovenského lidového umění zaměřenou především na ruční práce, kroje, krajku, výšivky, čepce, šály, plachetky, zástěrky, šněrovačky apod. z různých krajů Čech, Moravy Slezska a jiných slovanských zemí. Tuto početnou kolekci nazvala Práce našich matek. Sbírka se stala součástí Etnografického oddělení Národního muzea (dříve Historického muzea) a patří mezi jeho časově nejstarší fondy. Od roku 1877 byla starostkou vydavatelského spolku Libuše, který vydával četbu pro ženy. Jako členka Amerického klubu dam se podílela na založení Domácnosti – první české školy kuchařské a Zátiší pro dělné ženy a dívky. V roce 1890 založila sbírku ústřižků japonského textilu čítající přibližně 1400 kusů. Na získání nějakého zajímavého exponátu neváhala vynaložit daný finanční obnos a v přírůstkových knihách je zapsána jako dárkyně u mnoha předmětů z Afriky, Ameriky i Asie. Ty získávala od cestovatelů, misionářů, krajanů i obchodníků. V roce 1891 se se svým manželem podílela na přípravě Zemské jubilejní výstavy a v roce 1895 na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské, především na plánování pavilonu věnovaného americkým Čechům.
Po manželově smrti v roce 1894 se Josefa ujala vedení muzea a knihovny, nechala přestavět a zvětšit muzejní budovu a upravit její okolí. Až do své smrti v roce 1907 byla aktivní členkou mnoha spolků a nadací. Vzhledem k tomu, že bezdětný zůstal i Vojtěchův starší bratr Ferdinand (1824 – 1887), rod Náprstků zanikl a zmizel z české světové scény. Jeho největší odkaz, České průmyslové muzeum založené roku 1874 a zestátněné roku 1931, dnes známe jako Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. Rovněž dodnes existuje Americký klub dam, jehož spoluzakladatelkou v roce 1865 Josefa Náprstková byla, po vynuceném zániku v roce 1948 znovuobnovený v roce 1996.
Dalo by se říct, že Josefa Náprstková měla štěstí v tom, že se přivdala do opravdu bohaté rodiny a že by to pak uměl každý, vést si jako ona. Je však třeba vidět i to, že toto bohatství vzešlo z tvrdé práce a hospodaření především Anny Náprstkové a že svou prací se na něm podílela i sama Josefa. Její druhé štěstí lze vidět v rozhledu a podnikavosti jejího manžela Vojtěcha Náprstka, ale opět – Josefa se podílela i na jeho práci. A tento dvojí vklad nepromrhala, i když by to jistě nebylo nic těžkého, ale naopak jej svou pracovitostí, skromností, šetrností, a nakonec i uvážlivostí dále rozmnožila. A to už by každý určitě nedokázal.
