Uměli byste vyjmenovat všech sedm divů světa? Za jedním z nich se podíváme. Artemidin chrám v Efesu. Starověké velkoměsto iónského Řecka v Malé Asii, na pobřeží Egejského moře. Stáří 4000 let, už něco pamatuje.
Bylo založeno převážně Řeky, kteří přicházeli z Athén. Dnes se jeho zříceniny nacházejí asi padesát kilometrů jižně od Smyrny. Stával zde nádherný chrám, zasvěcený bohyni Artemis, bohyni lovu a Měsíce. Obdivovaný lidmi tehdejšího světa. Obyvatelé Efesu na něj byli právem hrdí. Tedy, až na jednoho.
Jmenoval se Hérostratos a psal se rok 356 před naším letopočtem. Zatoužil se proslavit a nevěděl jak. Nula se rozhodla ničit, protože i té nule došlo, že když zničí něco krásného, významného a velkolepého, přeci jen se nějak zapíše do dějin. Efezští to vzali tenkrát z gruntu. Žháře popravili a pokusili se o nemožné. Pod trestem smrti bylo zakázáno o něm mluvit, dokonce i vyslovovat jeho jméno. Byla to iluze. Jeho jméno se stalo synonymem a o pět století později si z Efeských vzali příklad římští caesarové.
Zrodil se termín, damnatio memoriae, čili odsouzení památky osoby. Byla vyhlašována u vládců, kteří se nějak provinili. Posupovalo se radikálně. Byly odstraněny jejich podobizny ze všech památníků, sochy, nápisy, zkrátka jakákoliv zmínka. V Římě to byli například císařové Domitianus nebo Geta.
Duch Hérostratův může být spokojen. Jeho jméno nezapadlo a zůstane již navždy synonymem lidské hlouposti, ješitnosti a zvrácené touhy po slávě. Hérostratův čin se stal námětem řady literárních děl. Francouzský spisovatel Jean-Paul Sartre o něm píše ve své knize Zeď. Grigorij Izrailevič Gorin, napsal divadelní hru, Zapomeňte na Hérostrata, kterou uvedla i naše divadla. Zmiňuje se o něm i Jaroslav Hašek, ve své předmluvě k prvnímu dílu Osudy dobrého vojáka Švejka.
Hérostratos nepatří do starověku. Jeho čin je stále živý, stále varující. Hérostratové dnešní doby o sobě dávají vědět. Chtějí se proslavit. Chtějí vstoupit do historie i za cenu ničení. Jsou stejní jako on. Bezvýznamné nuly. O to více jsou nebezpečnější.
