V českých pohádkách v naprosté většině případů není vyzdvihována pracovitost, ale vychytralost, lstivost, spoléhání se na druhé. Nejstarší syn pracuje na statku a Honza se válí na peci. Když je konečně oprávněně naštvanými rodiči donucen odejít do světa, rozdělí se na mezi s kouzelným dědečkem o raneček buchet, a vše jde jako na drátkách. Honza, který v celém dosavadním životě nevytáhl paty za humna, najednou umí ovládat zbraně, zabije draka a král je nucen předat svoji krásnou a zvelebenou zemi hlupákovi, bez panovnických znalostí.
Jeníček s Mařenkou ukradnou perník a kdo je potrestán? Majitelka nemovitosti. Manžel hloupé havířky hledá hloupější ženu, než jakou má doma, šidí lidi na potkání, a čtenáři mu v duchu tleskají. Honza si konečně uvědomí vlastní nevzdělanost, začne se učit cizí řeči a výsledek? Není oceněna jeho snaha, nýbrž dostane výprask. Poslušnost, pasivita a čekání na zázrak.
Popelka nebo Maruška a dvanáct měsíčků. Žádná se nebouří, obě jsou poslušné, a kdyby nezasáhla vyšší moc, udřely by se k smrti.
Čas filmových pohádek se blíží. Uhodnete, co mají společného Dařbuján a Pandrhola a Hrátky s čertem?
Specifickými jsou pohádky krkonošské. Majitel panství, Trautenberk, je podle mého názoru jedinou pozitivní postavou. On jediný by se dnes bez problémů zařadil do společnosti, a se svojí podnikavostí a snahou zvelebit své panství, by patřil mezi ekonomické a politické špičky. Jeho tragédií je však personál, kterým se obklopil. Servilní slouha, kverulantská služka, udavačská sojka, a tupý hajný, který by vůbec neměl vlastnit oprávnění na zbraň.
Vše zaštítěno z pozice síly Krakonošem. Služebný personál se masochisticky vyžívá v přesném plnění Trautenberkových pokynů, a místo toho, aby si sbalili věci a odešli jinam, spokojeně trpí a čekají na pomoc shůry. Každý pokus svého pána o jakoukoliv podnikavost, snaživě, a s pomocí Krakonoše překazí, a ještě se tváří uraženě a ukřivděně, když se to jejich pánovi nelíbí.
Do pohádek se vždy promítal život obyčejného, prostého člověka. Víc než by nám bylo milé, a než co jsou historici ochotni připustit. I když pochybuji, že se v tomto směru nad pohádkami nějaký historik zamýšlel. Ohnuté hřbety a nenávist k mocným, za poslední tři staletí. Snaha přikrčit se, být nenápadný, ale pokud možno zákeřný, když to nešlo silou. Nepohněvat si vrchnost otevřeným odporem. Démoni severských pohádek jsou opravdu krutí a zlí.
Český čert je dobrácký trouba, který to se svými tresty nemyslí příliš vážně. Pomáhá chudým lidem, a velmi často odnáší do pekla zlého pana správce, nebo vrchního na panství. Lstivost, podlézavost, spoléhání na cizí moc a ne na vlastní pracovitost, sílu nebo vědomosti, je bohužel typická charakteristika pro velké množství českých pohádek.
