Slovo „jezuita“ má v našem povědomí velmi špatný a odmítavý zvuk. Přičinili se o to třeba Karel Havlíček Borovský či Jirásek se svým románem „Temno“ (1951), zvláště ve filmové podobě. Jezuité patřili však od začátku mezi evropskou intelektuální elitu. Na školách si vybírali nadané studenty a bylo jedno, z jaké společenské vrstvy pocházejí. Ty chudé zaopatřili po celou dobu studia. Vyznávali přesvědčení, že musí znát svého nepřítele až do podrobností. Vzpomeňte, jak píše, myslím, Švandrlík v Černých baronech, že marxismus znali lépe kněží než noví členové komunistické strany, kteří do ní vstoupili velmi často jen z osobního prospěchu a dokázali se ohánět jedině frázemi. Jezuité byli vzdělávaní jak v humanitních, tak i v přírodních vědách, v podstatě měli encyklopedické znalosti té doby, ve které žili. Pak mohli na úrovni argumentovat a přesvědčovat, někteří z nich se věnovali i vědecké práci.
Stát se misionářem byla v jezuitském řádu pocta, které dosáhli jen to nejlepší z nejlepších. Rozhodoval o tom generál řádu v Římě. Misionář byl přesvědčen, že byl povolán a také se cele věnoval svému poslání. Vzdal se současného života a odešel do dalekých končin světa, kde na něj čekalo krajní nepohodlí, neznámé nemoci a často i smrt. Řídili se slovy evangelia – „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy!“
O jeho dětství ani rodičích nejsou známy bližší údaje. Stejně tak je tajemstvím jeho národnost, někteří ho pokládají za Čecha, jiní za Němce. Absolvoval pražskou filosofickou fakultu a pak vstoupil do jezuitského řádu. Když mu bylo 29 let, vyslala ho církev spolu s jeho přítelem Václavem Richterem do misionářské služby v tehdejší Západní Indii. Cesta trvala s různými zastávkami a čekáním dva roky, přes italský Janov, španělskou Sevillu, Kanárské ostrovy, ostrov Martinik a kolumbijskou Cartagenu. Putovali proti proudu řeky Magdaleny do ekvádorského Quita a pak se plavili po řece Pastaza a tak se dostali na hlavní tok řeky „Hatun Mayu“, jak tak Kečuové označují Amazonku.
Fritz je autorem v pořadí sice až druhé mapy Amazonky (od pramene až k ústí), ale daleko podrobnější, než byla ta první. Pracoval na ní v letech 1689 až 1691. Kvality této mapy ocenil i cestovatel Alexander von Humbolt. Samuel Fritz byl i jeden z prvních evropských cestovatelů, kteří cestovali napříč celým kontinentem od jednoho oceánu ke druhému – od Atlantiku až po Pacifik. V Jižní Americe založil 41 indiánských redukcí (misií), což byly vysoce efektivní společenství, v nichž indiáni žili civilizovaným životem a jako rovni bílým. Soukromé vlastnictví v redukcích bylo omezeno, patřily do něj jen věci osobní potřeby. Fritz proslul jako kazatel, učitel a umělec tou měrou, že jeho sochy a obrazy byly po dlouhou dobu vystavovány v kostelech. Jeho práce je o to cennější, že se při ní zřekl násilí a jeho dílo je výsledkem neochvějné víry a mnohaleté práce.
Poslední léta svého života Samuel Fritz strávil v redukci Jéberos. Poslední zápis v jeho deníku pochází z listopadu 1723. Zemřel asi o rok a půl později, 20. března 1725, ve věku 71 let. Příčinou smrti byla pravděpodobně infekce způsobená písečnými blechami. Když bylo jeho tělo roku 1766 exhumováno při přestavbě kostela, v rakvi dělníci našli jenom podrážku od boty. Zbytek padl za oběť tropickému podnebí a termitům.
Během své misie Fritz čelil nemocem i Portugalcům. Píše, že když jednou onemocněl, indiáni ho po osm dní ošetřovali s větší horlivostí a láskou, než kdyby byli křesťané. Portugalští otrokáři zase, ač křesťané, nově vznikající jezuitské redukce drancovali a ničili, a proto se jejich obyvatelé stěhovali do vnitrozemí. Když nájezdy stále pokračovaly, redukce dostaly od španělského krále povolení a mohly si vytvořit vlastní armádu složenou z indiánů a vyzbrojenou palnými zbraněmi, z nichž některé vyráběli i sami indiáni.
Jezuitským misionářům byly připisovány objevy léků proti některým nemocem, např. proti malárii, pomocí kůry chinovníku. Spíše se však zasloužili o rozšíření léčby malárie ve větším měřítku v 17. století. Podle nich v té době byla mletá kůra známá jako „jezuitský prášek“. Je však prokázáno, že kůru chinovníků používali jihoameričtí indiáni ke snižování horečky už dávno před připlutím Kolumba.
Fungování jedné misie a její boje s Portugalci jsou námětem filmu „Misie“ (1986).
