Oblíbená herečka momentálně exceluje v divadle Ungelt ve hrách Přítelkyně a Nadechnout se života. Chemii mezi herci na jevišti považuje za zásadní a je ráda, že v těchto hrách se na divadelních prknech setkává s Alenou Mihulovou a Terezou Brodskou. Pojednávají o ženském údělu, který podle ní vůbec není jednoduchý. V rozhovoru se rovněž ohlíží za svými divadelními štacemi i psaním poezie, pomocí které se může vyjádřit přímo sama za sebe.
Přišla jste naše čtenáře pozvat do Divadla Ungelt. Řeknete nám o dvou hrách, ve kterých tam hrajete?
Hraju ve hře Přítelkyně. Je to hra americké autorky Jen Silverman, která tehdy v Americe našla díru na trhu a jako třicetiletá napsala hru pro dvě ženy okolo padesátky. A je to jejich rozhovor. Nikdy předtím se neviděly, jedna se přestěhuje ke druhé jako podnájemnice. A jak jsou na tom jednom poli, tak se vymezují vztahy, zároveň se spřátelí a hodně se o sobě dozvídají. Ze strany mé figury jde v podstatě o takovou trošku detektivní zápletku. Ale je to lehké, je to legrace i vážno. Je to prostě takový fakt hezký život.
Velice mě zaujalo, že jako první získala roli Alena Mihulová, která si potom moc přála hrát v té hře s vámi, protože jste kamarádky. Hodně v tom hraje zřejmě i jistá chemie mezi vámi. Můžete o tom říct něco víc?
To je na jevišti tak důležité! A já mám v divadle Ungelt štěstí, že obě hry, které hraju, hraju s herečkami, které jsou skvělé, a ta chemie funguje. Já už nemám trému, to by bylo trapné, my se prostě držíme jedna druhé a posloucháme se – a potisící se posloucháme – a kdyby se cokoliv stalo, tak se na tom jevišti zachráníme. Je tam hezký humor a obě ho využíváme. Takže to je hrozně důležité, ta chemie.
V jedné kritice na tuto hru jsem se dočetla, že je vidět, že na sebe navzájem slyšíte a nikdy neopominete využít pointu. Vzpomenete si na spolupráci s někým, s kým jste se naopak navzájem neslyšeli? A jak to ovlivní práci herce na jevišti?
Strašně. Někdy se mi stane – je to velmi málo – že třeba čteme hru a ten kolega nebo kolegyně na mě promluví. A ačkoliv znám text, jsem tak vykolejená tím, jak ta věta z jeho či jejích úst zní, že zapomenu svoji větu. Zastavím se a s neuvěřením se v duchu divím, jak se třeba „Jak se máte, paní Nováková?“ dá říct tak, že paní Nováková nemůže odpovědět. Už se mi stalo, že jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Pak nastoupila ta profese a samozřejmě jsem odpověděla a nedala jsem to na sobě znát, ale někdy to je těžké. Někdy se to stává mladým hercům, ale já jsem známá tím, že mladé lidi miluji, hraju s nimi ráda a vždycky jim ráda pomůžu, vždycky jim spoustu věcí odpustím.
V té druhé hře pak hraje Tereza Brodská, ta asi nepatří k lidem, kteří vás někdy vykolejili…
Ta nikdy. S Terezkou je to hra britského autora Davida Hareho a jmenuje se Nadechnout se života. Je to hra pro dvě ženy – jedné je 65, té mladší je 50. Setkávají se u té starší, která už ten život ne přímo končí, ale už je uklizená ve své vlastní tichosti. Zato ta padesátiletá se po rozvodu vzpamatovává z té rány, vychovala děti, začala konečně pracovat a vybrala si bulvární novinařinu. A v té hře jde o jednoho muže, který je propojuje. A je to velmi zajímavé.
Obě hry se věnují ženskému údělu. Jak byste charakterizovala ženský úděl v současné době?
Myslím, že ženský úděl je hrozně těžký – vychovávat děti, snažit se z nich udělat dobré a hravé lidi, mít na kroužky a na polévku, živit je a třeba nemít muže… Matky samoživitelky opravdu mají moji úctu. Ale i ty, které mají muže, mohou mít velké problémy a rodina na tom může být finančně špatně. A v tom případě by bylo dobré víc pomoci státu, aby se trošku připojil. Za to bych se přimlouvala.
Takže myslíte, že to je těžké?
Myslím si, že to je těžké. Samozřejmě je spousta zabezpečených žen, které mají dobrou práci. O těch si myslím, že asi dlouho bojovaly, aby ji našly. Ale někdy bojujete a nemáte štěstí. Někdy to je otázka „kliky“, já na to věřím. A někdy nepřijde.
A vy jste to v životě měla spíš těžké nebo lehké?
Já jsem to asi měla lehké, protože já jsem šla tak přímou cestou, že v té profesi už přímější být nemůže. Jedno malé pardubické divadlo, druhé větší ostravské, kde už bylo televizní studio čili práce pro televizi. Trošku jsem byla vidět, náhodou se tam dělal poslední Dietlův seriál, Velké sedlo – a pak jsem dostala nabídku do Národního divadla. Myslím, že už to nemohlo být lepší. Ale pak jsem zase odešla do Městských divadel, pak na volnou nohu a teď jsem v Ungeltu. A pro radost ještě hraji ve vršovickém divadle Mana.
Někde jsem se dočetla, že jeden z důvodů, proč jste odešla z Národního divadla, bylo, že jste se tam necítila dost využita.
Myslím si, že ne. Já jsem byla krajní typ. Já jsem byla kulatá, taková maminka. Prostě se dělaly hry, kde ten typ nebyl potřeba. Já jsem pořád hrála, protože je spousta režisérů, kteří mě chtěli mít v pracovním týmu, protože hraju týmovou hru. Jako malá jsem hrála basket a házenou, mám ráda sporty, kde člověk musí vycházet s ostatními a bojovat o to. Takže já jsem v těch partách byla i třeba s malou rolí. A nevadilo mi to vůbec. I střední role mi nevadily. A vždycky jsem měla jednu velkou krásnou roli, na kterou jsem se mohla ten měsíc těšit. Takže to nebyl ten důvod. Ale já jsem po těch čtrnácti letech v Národním zjistila, že potřebuji pryč.
Proč?
Protože bych mohla taky začít vařit pořád z toho samého… furt bych dělala bramboračku. Věděla jsem, že u toho „kumštu“ to je nebezpečné. A že když člověk odejde do nějakého neznáma, tak se může jenom zlepšit. Ale byla to taky náhoda, prostě mi jednoho dne zavolala nynější umělecká ředitelka divadla Mana ve Vršovicích, tehdy dramaturgyně Městských divadel pražských, Věra Mašková. A v telefonu se ozvalo: „Jitko, když jsi změnila orientaci, nechceš změnit i divadlo?“
Co jste jí na to řekla?
Já jsem se začala řehtat, tak ona ještě dodala: „My se o tebe budeme starat!“ A to je pro herečku fakt terno. A dělali to dlouhých čtrnáct nebo patnáct let. A pak jsem stejně šla na volnou nohou.
Když se ohlédnete za svojí bohatou kariérou, která role pro vás byla nejvíc?
To je, jako když se zeptáte, co bych ještě chtěla hrát – nevím. Třeba jsem hrozně ráda hrála manželský pár Buendiových s Vladimírem Čechem v Márquezových Sto rocích samoty. To jsem měla ráda, byla to krásná knížka. A na jevišti to byla žena od 16 do 80 let. Jedenáct let jsem hrála Zlomatku v Divadle v Řeznické, to bylo představení, kterého jsem si hodně cenila. Teď třeba hraju Čapkovou Matku. Ty role, které jsou obtížné a hry jsou krásné a něco zajímavého poví divákům i mně, pořád mám. Nevyberu si, co mě nejvíc bavilo.
Vy jste také hudebnice, folková zpěvačka.
No, myslím, že teď je čas na to říct, že folková zpěvačka jsem byla. Pak jsem měla i kapelu, Rodinnou fúzi, tu jsme v létě rozpustili. A já jsem šla do projektu s Katkou Soukupovou, výbornou klavíristkou, a ona udělala nové aranže, úplně ty písničky proměnila a určitě to teď není folk. Má to prvky klasické hudby, jazzu, malinko šansonu… má to nový kabát a je to krásné. A mě to hrozně baví, je to taková hezká práce na zpestření života.
A to je vaše autorská tvorba? Vaše texty, hudba?
To je všechno autorské. Texty i hudba jsou mé původní, Katka moji hudbu zaranžovala a některé mé texty i zhudebnila. Mé tři folkové akordy zaměnila pro představu za patnáct nových, je to teď hrozně bohaté a krásně to zní. Ona využívá nádherných zvuků, které její piano nabízí.
Proč jste s hudbou vlastně začala, co vám to dává?
Já jsem v těch 70., 80. letech byla v Ostravě a to víte, my jsme museli hrát takové ty ruské hry a sovětské hry… Bylo to příšerné, nechtěli jsme to hrát. A já jsem se potřebovala vyjadřovat jako já, ne jako herečka. Ne že dostanu text a naučím se ho a budu hrát paní v zástěře. Ale že ta písnička bude o mně, vycházet ze mě – a protože píšu poezii, k těm textům byl jenom krůček. Takže to byl ten důvod. Já jsem v té době potřebovala najít svůj osobní hlas.
S pomocí Doris Drienové
Zdroj: TV A11
Na celý rozhovor s Jitkou Smutnou v TV A11 se můžete podívat zde:
https://tv.a11.cz/video/20169-jitka-smutna-herecka-a-zpevacka/
