U zrodu tohoto nápadu stál obchodník a podnikatel Samuel Hoffmann. S ředitelstvím Jubilejní výstavy uzavřel smlouvu na provozování placených letů balonem a nechal postavit oplocenou Balonovou arénu, jejíž dominantou se stal dřevěný vysoký hangár, kam byl balon při nepříznivém počasí umístěn v celé výšce: jeho součástí byly tribuny pro diváky, prostor pro balon a jeho technické zázemí i můstek pro organizátory letů. Vzduchoplavectví už tou dobou nebylo žádnou novinkou, zvlášť francouzští vzduchoplavci měli velké zkušenosti s výrobou balonů i lety, jejich služby ale byly samozřejmě drahé. Organizátorům výstavy se nechtělo investovat moc do něčeho, co mělo být jen zábavou, Samuel Hoffmann proto pozval z Berlína vzduchoplavce Maxe Wolffa, který dostal na starost výrobu balonu a letové ukázky s ním. Nemalé náklady na výrobu balonu Hoffmann kompenzoval smlouvou na reklamu s Heinrichem Mattonim, díky čemuž balon získal své jméno – Kysibelka. Moc povedený nebyl, tkanina mírně propouštěla a pro svůj šišatý tvar si vysloužil posměšná jména jako „křížala“ nebo „hruška“ a další.
Balonová aréna a letové ukázky započaly svůj provoz 25. května a tím, komu se dostalo cti stát se prvním pasažérem balonu Kysibelka, byl místodržitel v Čechách, František kníže Thun Hohenstein, se kterým do koše nastoupil také průkopník vzduchoplavby v rakousko-uherské armádě Karl Sandtner. Po ukončené plavbě vzduchem se tomto zážitku místodržitel vyjádřil velmi lichotivě. Pokud počasí dovolilo, vzlétal pak za velkého zájmu diváků balon Kysibelka každý den několikrát, pravidelní návštěvníci i nadšenci vzduchoplavby však volali po volném letu. A tak se 16. června balon Kysibelka za jásotu dvou tisícovek nadšených diváků vznesl z Balonové arény, vystoupal do výše a plul směrem na Letnou. Posádku tvořili kormidelníci Eduard Brück a Alphons Bosawe a dobrovolník, poddůstojník rakousko-uherské armády Vilém Vondruška, který několik dní předtím vykonal svůj prvý let upoutaným balonem.
Další události dramaticky líčí Žalostná píseň o Balonu Kysibelce:
„Poskakuje balón v chvatu,
prvně puštěn bez špagátu,
povznáší se do výše,
nikdo ani nedýše.
A v příznivém dosti větru,
dva tisíce nových metrů,
balón vyletěl jak nic –
najednou však bouch a ryc!“
Volné plynové balony mají spodní konec otevřený, aby se vyrovnával tlak při stoupání do vyšších výšek. Kysibelka však nic takového neměla, byla tam jen tenká hadice, která na vyrovnání tlaku nestačila, takže se plyn uvnitř rozpínal, až balon praskl a padal k zemi. Naštěstí cáry látky zachycené v síti fungovaly jako padák, takže pád zbrzdily. Přesto se však balon řítil k Reissenzahnově továrně v Holešovicích. Naštěstí ho zpozoroval ředitel továrny a ihned přikázal přerušit lití litiny ve výhni na dvoře továrny. Zbytky balonu s košem i se vzduchoplavci dopadly na komín výhně a vzňaly se. Dobový tisk zaznamenal výpovědi dělníků továrny: „Úprkem proběhli jsme slévárnou na druhý konec a už slyšíme volání: Vodu, honem vodu! V nás stydla krev předem – neboť domnívali jsme se, že nalezneme jenom děsně zohavené mrtvoly, avšak volání o vodu patřilo vypuknuvšímu požáru.“ Tovární dělníci vylezli na střechu a uhasili hořící zbytky balonu. Díky duchapřítomnosti ředitele továrny a pomoci dělníků se tak vzduchoplavci včas dostali z koše.
Krátce poté do areálu továrny dorazil vrchní policejní komisař Gustav Janota-Forster, který převzal organizaci záchranných prací. Vzduchoplavci se po ošetření přispěchavším doktorem vrátili pěšky do Balonové arény.
„Holý cár se k zemi blížil,
nikdo sobě neublížil,
chvalme Boha za ten div,
neleť nikdo jaktěživ!“
Balon Kysibelka vstoupil do historie, dostal se do popěvků i kramářských písní, ale jeho zkáza přinesla i něco dobrého. Organizátoři výstavy pak pozvali francouzské vzduchoplavce, kteří nejen že pak létali s návštěvníky, ale vyškolili i první české vzduchoplavce.
