Místní taxikářka svoje obavy nezastírá: „Nikdo nám nepomůže. A to brzy přibudou dva tisíce nezaměstnaných ze sokolovských dolů.“ Na moji poznámku, že je normální v dobrých časech vytvářet rezervy pro případ časů horších, a že kdo tak neudělal, si může stěžovat jen sám sobě, následuje rychlá odpověď: „A kolik si myslíte, že ušetříte z patnácti tisíc měsíčně? Tady máme nejnižší platy v republice.“ Navrhnout, že je možné se za lépe placenou prací také přestěhovat, se už neodvážím.
Mým cílem je teď muzeum a prodejní galerie sklárny Moser, založené roku 1857. Vypadá to, že tu nějaká koronakrize neporazí, když přežila už i horší časy. Orientace na luxus se zřejmě vyplatila i v těch nejtěžších dobách.
Luxusní je už vstupné, to základní, společné do sklárny a muzea, stojí 300 Kč, ale beru to tak, že za unikát je třeba i unikátně zaplatit. Když potom sleduji, jak bravurně skláři vnucují žhavé skleněné hmotě žádaný tvar, říkám si, že takové lidi by propouštěl jen blázen. Na první pohled je potom také těžké poznat, kdyby to člověk nevěděl, co je ještě muzeum a co už prodejní galerie. Snad jen podle cenovek. A ty jsou čtyřmístné běžně, pětimístné často a nechybí ani šestimístné. Dozvídám se přitom i dvě zajímavosti.
Skláři tady kolikrát vyrábějí artefakty tak drahé, že na jejich koupi sami nemají. Proto je tradicí, že k životnímu nebo pracovnímu jubileu sklárna svému zaměstnanci daruje výrobek dle jeho výběru. A víte, co je svačinový sortiment? Žádné bagety a gulášová polévka, ale další tradice. V době přestávky na svačinu či oběd si mohou skláři vyrábět věci pro radost a vlastní potřebu. Jen s jedinou podmínkou – že je nebudou prodávat.
Potom mě čeká jeden wellness zážitek, půlhodinová perličková koupel ve wellness hotelu. Je skvělá (jak jinak), cena 360 Kč přiměřená. Podle toho, že hotel má pobyty vyprodané až do října, usuzuji, že v pořádku je jeho cenová politika i jako celek.
Procházka městem samotným ovšem vyznívá hodně depresivně, a nejen proto, že je právě zataženo a vytrvale prší. Počítat výlohy s nápisy výprodej, sleva, likvidace, zavřeno a k pronájmu nemá smysl. Před hlavní poštou se promenuje párek kachen, že by je někdo zašlápl, nehrozí. Skoro nikdo na kdysi nejrušnějším místě Karlových Varů není.
Když se ptám, kde se levněji najíst, místní mi doporučí koupit si něco ve vietnamském marketu. Mají pravdu. V Kavárně U Divadla přes ulici stojí sendvič se šunkou a sýrem 125 Kč a presso 53 Kč. V duchu se ptám, jak dlouho tam tyhle ceny ještě vydrží.
Letmý pohled na vystavený jídelní lístek „obyčejné“ restaurace prozradí, že nejlevnější možnost, smažený sýr s hranolky, vyjde na 160 Kč a nakládaný hermelín na 99 Kč. Cestou k nádraží však padnu na bufet, kde se nabízí smažák s přílohou za 89 Kč a u stánku na Horním nádraží bych dostala presso za 25 Kč a turka za dvacku. Kdyby bylo otevřeno, což není.
Kdybyste se chtěli do Karlových Varů přestěhovat, byt tu seženete už za 5500 Kč, hlásí výloha místní realitky. Já vím, není tu práce… Ale v době internetového nomádství? A tu zvláštní atmosféru mimořádného místa žádný koronavirus nezničil. Ani zničit nemůže.
