Děti, které ještě nechodily do školy, se potulovaly bez dozoru ulicemi, chytaly se různých žebráckých partiček nebo dokonce umíraly na zranění způsobená neopatrností a neobratností. Vždyť jim byly třeba jen tři roky….
Kindergarten v Praze
A tak v roce 1832 vznikla v Praze na Hrádku pod Emauzy „vzorová opatrovna“. Zasloužil se o ni Jan Svoboda (1803–1844). Hravou a nenásilnou formou, za pomoci říkanek a zpěvu, vštěpoval tříletým až šestiletým dětem zásady života a morálky, učil je základům čtení, psaní a také němčiny.
V druhé polovině devatenáctého století se v Čechách začaly objevovat německé Kindergarten neboli dětské zahrádky. Původně vznikly pro matky s dětmi, které se tady učily správné výchově svých dětí. První svého druhu byla založena roku 1862 v Praze ve Spálené ulici. Zakládali je čeští Němci a pomalu docházelo k poněmčování českých dětí. Žáčci se učili mimo základních dovedností rozpoznávat geometrické útvary, jako kouli, hranol, kužel a další. Každý model byl složen z několika menších částí a fungoval jako první důmyslná stavebnice rozvíjející, vedle základů počtů, také myšlenkové pochody a logiku.
Kluci i holky dohromady
V roce 1922 přišel takzvaný malý školský zákon. Zrušil úlevy z povinné školní docházky, zavedl společné třídy chlapců a dívek na všech stupních škol a mezi učiteli a učitelkami nastala rovnoprávnost. Děti od šesti do jedenácti let navštěvovaly obecnou školu, pokračovaly na vyšší obecné škole, na škole měšťanské či na některé ze středních škol. Čtrnácti až šestnáctiletá mládež navštěvovala povinně pokračovací školy nebo kurzy při školách obecných či občanských. Pokud tedy nepokračovala ve školách živnostenských, kupeckých, lidových školách hospodářských nebo na jiných vyšších a odborných.
České a německé školství
Za Protektorátu mohl být zřizovatelem školy stát, orgány místní samosprávy, soukromý subjekt či církev. Vedle českých škol fungovaly i školy německé, polské, maďarské, židovské a další. V roce 1942 byly uzavřeny židovské školy a školství se dělilo na české a německé. Děti českého původu mohly po rasovém, politickém, zdravotním a sociálním přezkoušení navštěvovat i školy německé, ale jejich počet nesměl překročit čtvrtinu počtu žáků ve třídě.
Osmiletá docházka
V roce 1953 zavedl Školský zákon osmiletou základní školní docházku a jedenáctiletou střední školu. Žáci ukončovali osmiletou docházku závěrečnými zkouškami ze dvou povinných a jednoho výběrového předmětu. Kvůli zkrácení základní školní docházky došlo na prvním stupni ke zrušení předmětů prvouky, psaní a vlastivědy a pátý ročník převzal předměty zeměpis, přírodopis a dějepis, které se učily až na druhém stupni. Přechod pro žáky ze čtvrté do páté třídy byl náročný, učební látky bylo hodně a byla složitá. Přesto straničtí představitelé vinili z neúspěchů žáků učitele.
Devítiletá docházka
Zákon o soustavě vzdělávání a výchovy z roku 1960 prodloužil školní docházku znovu na devět let. Povinná školní docházka se odehrávala na takzvaných Základních devítiletých školách (ZDŠ) a přibyl předmět pracovní vyučování. Já jsem chodila do školy v Buštěhradě. Měli jsme sice Základní devítiletou školu Julia Fučíka, ale vycházela jsem v roce 1985 a vycházela jsem z osmé třídy. Na prvním stupni se znovu vyučovalo psaní a vlastivěda, přibyly tělocvik, výtvarka a hudebka a taky ruština. Středoškolské vzdělávání nabízela střední odborná učiliště, učňovské a střední odborné školy.
Ale zpátky ke školce…
Po skončení druhé světové války byl v roce 1948 vydán „Zákon o jednotné škole“. Jesle a mateřské školy se začaly rozvíjet. Předškolní vzdělání bylo zařazeno so školní vzdělávacích institucí, ale zatím nebyla školka povinná. Kvalita vzdělávání vzrůstala a kvetla do roku 1965. Vycházela řada odborných publikací, u dětí se hledělo především na rozvoj estetické a dramatické výchovy. Ale potom se cosi změnilo a mezi lety 1965 až 1975 se začal rozvíjet víc typický socialistický přístup, kdy se socialistická ideologie promítala do obsahu už předškolní výchovy. Soudružky učitelky četly dětem sovětské pohádky, učily je sovětské písničky, všechny školky měly nachlup stejné vzdělávací programy.
S odchodem komunistického režimu navázala předškolní pedagogika na období Reformního hnutí a přijala osobnostně orientovaný cíl předškolní výchovy. Ten staví do popředí individuální přístup k dítěti, empatii ze strany učitelky, a tak dále. Tady se také začaly rozvíjet alternativní pedagogické směry, které známe i dnes. Patří sem třeba Montessori systém, Walfdorská pedagogika, projekt Začít spolu, lesní školky a další.
Od září 2017 vznikla povinnost předškolního vzdělávání. Děti musí do školky chodit pětkrát týdně na čtyři hodiny denně, nepřihlášení dítěte do povinného předškolního vzdělávání je považováno za přestupek.
