Fotografujete mimo jiné ultrapravicové demonstrace, kde to není příliš bezpečné. Jak udržujete fyzičku?
Vypadám hubený, ale každé ráno si zacvičím, někdy udělám i 120 kliků v kuse. Nezdá se to, ale nějaká fyzička být musí. Jak někdo uvidí, že máte strach, bude podle toho s vámi také jednat.
Fakt jste nikdy neměl strach?
Když ho dostanu, přetaví se mi v adrenalin. V roce 2017 jsem v Brně fotil demonstraci DSSS, přišlo ke mně pět neonacistů a každý mi dal ránu, čímž do mě vjel adrenalin, přitom oni si mysleli, že se mě tak zbaví. Ale docela nedávno jsem se hodně bál – to když v srpnu pořádala DSSS demonstraci v Dubí. Bál jsem se ale víc o foťák než o sebe.
Ano, vím, že fotografové chrání víc fotoaprát než vlastní hlavu. Jak to dopadlo?
Normální člověk by si chránil obličej, já foťák, který je drahý a dobrý. Ve výsledku jsem měl štěstí. Do Dubí jsem přijel dřív než oni, protože jsem s nimi nechtěl jet stejným vlakem. V hospodě jsem si dal malinovku, už tam mě chodili provokovat. Měli narážky. Venku po mně hodili plastovou láhev, domáhali se vymazání fotek. Kdokoliv se účastní veřejného shromáždění ale musí počítat s tím, že bude focen. Poté, co mi začali chmatat po foťáku, jsem začal zdrhat, dva za mnou, podkopli mi nohy a rvali mi foťák z rukou, jeden za objektiv, druhý za popruh. Už jsem ho viděl rozsekaný. Čím je člověk starší, tím víc se bojí. Kdybych pustil grip o deset sekund později, tak by mi s ním bývali švihli o zem a foťák by byl na kaši.
Jaké bývají běžné reakce lidí, když je fotografujete?
Za minulý rok jsem nafotil přes sto demonstrací, všude měl někdo problém, kromě asi dvou demonstrací se vždy našel někdo, kdo řekl: „Co nás tady fotíte!“ Kdyby to byli náckové, nedivil bych se tomu. Ale našel se i člověk na demonstraci proti Babišovi, který si myslel, že fotím pro Babiše.
Fotografoval jste i v zahraničí. Kde?
V roce 2002 jsem začal fotit v Súdánu, který je – co se focení týče – jednou z nejpřísnějších zemí na světě. Fotil jsem třeba malou otrhanou žebračku a zavolali na mě kvůli tomu vojáky. Dostal jsem od nich třicet ran kabelem přes záda, vyrazili mi dech. Byl jsem rád, že jsem to přežil. Moje záda vypadala jako zebra, tři dny jsem se nemohl hýbat. Kvůli focení jsem tam byl asi třikrát krátce ve vězení. Ve vězení v Kassale jsem spal na papundeklech, jen asi na třech metrech čtverečních se sedmi eritrejskými uprchlíky, kteří do Súdánu přišli za lepším životem.
Kolik vám tehdy bylo?
Bylo mi šestadvacet, sedmadvacet let. V hlavním městě Súdánu tehdy vypukly obrovské nepokoje, protože s vrtulníkem sestřelili Johna Garanga, který byl předtím jednadvacet let v opozici a měl se stát premiérem. Na ulicích bylo mnoho mrtvých. Jezdili tam vojáci v obrněných vozech, mířili na všechny. To jsem se fakt bál vytáhnout foťák, že to do mě vpálí. Tehdy jsem ještě nevystupoval jako profesionální fotograf.
Byly to začátky vašeho fotografování?
Začal jsem tam tehdy fotit na film mešity, pyramidy a lidi. Záhy jsem tam chytil malárii. Bylo tam sice vedro přes čtyřicet stupňů, ale vyšel jsem ven navlečený do třech svetrů a klepal jsem se zimou. Tehdy jsem tam narazil na Němce, který mě pozval na grapefruitový džus, dal mi kvalitní léky proti malárii, půjčil mi skvělý foťák a naučil mě základy kompozice. Pak jsem si pořizoval další foťáky, profi jsem začal fotit až někdy v roce 2012. Moje maminka studovala Hellichovku, i v 78 letech je výtvarně velmi zdatná, výtvarno jsem zřejmě zdědil po ní.
Kde jinde v zahraničí jste fotil?
V roce 2014 jsem byl na Majdanu, kdy nás ve tři hodiny ráno v městské radě vzbudil řev, lidi v kuklách přivezli člověka, chovali se k němu jak Islámský stát, než někomu uříznou hlavu. Pár minut poté ti samí lidé ve velkém kusu látky táhli něco, co se obrysem podobalo člověku. Možná ho zabili proto, že to byl Rus nebo komunista. Děla se tam zvěrstva. V Izraeli na check pointu mě vojáci také málem zastřelili, jelikož jsem měl na zádech černý fotobatoh ve tvaru kvádru, který jim zřejmě připadal jako bomba.
Fotograf to má těžší než novinář, nemůže někam jen zavolat, všude musí kvůli snímkům dojít. Bylo někdy něco nad vaše fyzické síly?
Někdy je to fyzicky náročné. Když loni probíhaly nepokoje v Hamburku proti summitu G20, fungoval jsem tam od rána až do večera, kdy tvrdé jádro demonstrantů házelo dýmovnice a dlažky, do toho slzný plyn, vodní děla a obušky policajtů… Druhý den se od rána konaly další tvrdé demonstrace, celý Hamburk byl blokován. Zúčastnil jsem se tří demonstrací, při poslední z nich mi kolem hlavy profičela láhev od vína. Čtvrtou noční demonstraci, kdy se ve velkém zapalovala auta, jsem už fyzicky nedal. Škoda, zapálená auta by na fotce vypadala dobře.
Koukám, že fotograf v sobě musí mít i kousek cynismu… Fotíte rád i něco poklidného?
Baví mě fotogeničtí lidé. Třeba tváře lidí bez domova, jsou v nich skryté příběhy. Fotil jsem je mezi lety 2010 až 2015, většina z nich už není naživu, umrzli.
