Menas ve vesnici Niceous (Nakiyos nebo Nikiu) poblíž egyptské Memfidy v patnácti letech vstoupil do římské armády, z níž po třech letech odešel, aby mohl Kristu sloužit jako poustevník na poušti. V jeho době Maximinus Daja (270 – 313), císař východních zemí, pronásledoval Kristovu církev ještě více než tolik nenávistný císař Dioklecián. Avšak nesnesitelné daně uvalil nejen na křesťanské, ale i na pohanské obyvatele, takže se začal proti němu bouřit všechen lid hlavního města Alexandrie. Maximinus Daja proto poslal do Egypta svého předního rádce Mena (285 – asi 309), aby tam situaci zklidnil, což se Menovi i podařilo.
A to i proto, že Menas byl horlivý křesťan, jen o tom císař neměl ani zdání. V Alexandrii si tento císařův rádce získal svou spravedlností a laskavostí důvěru tamních obyvatel a svým příkladem a slovem obrátil ke Kristu mnoho vznešených rodin, od nichž se pak víra šířila i mezi obyčejný lid.
To se ovšem nelíbilo pohanům. Ti na něj zanevřeli a žalovali císaři, že Menas haní bohy a šíří křesťanství. Císař tedy poslal do Alexandrie svého důvěrníka Hermogena, aby vše vyšetřil, a jestliže shledá Mena vinným, tak ať ho přísně potrestá. Když Hermogenes přišel do Alexandrie, odňal Menasovi všechny hodnosti a vsadil v okovech do vězení. U soudu se ho potom oficiálně vyptával na víru, kterou vyznává. Když se přiznal, že je křesťan, Hermogenes ho vyzval jménem císaře, aby se ihned Krista zřekl. Na důkaz svého zřeknutí měl obětovat pohanským modlám, jinak, že ho budou mučit. Menas se jeho slovům jen pousmál a pak rázně a odhodlaně promluvil o zpátečnické pohanské modloslužbě i o neomylné pravdě Kristovy víry a řekl: „Toliko zločincům se hrozí tresty, Že jsem křesťan, není to zločin.“
Hermogenes se rozčílil a nechal Mena tak hrozně mučit, že ho museli zpět do žaláře odvléct, neboť nebyl schopen chůze. Ráno se Hermogenes celkem právem domníval, že Menas po tak strašlivém mučení zemřel, a vydal rozkaz, aby bylo jeho tělo pohřbeno. Vojáci se však vrátili se zprávou, že vězeň žije, že si prozpěvuje a velebí Boha. To Hermogena opravdu zasáhlo, a i on zatoužil po náboženství, které dodává v utrpení takovou sílu a radost. Nechal si Mena předvést, dal se od něho poučit o křesťanství a přijal svatý křest. Tato událost zapůsobila i na pohany ve městě a mnozí z nich se dali také pokřtít.
To však rozhněvalo pohanské kněze, kteří si stěžovali u císaře, že prý jeho slabostí se vzmáhá v Alexandrii křesťanství a upadá stará víra v bohy. Maximinus se odebral do Alexandrie osobně, Mena i Hermogena nechal uvrhnout do vězení a obvinil je, že ho podvedli, obelhali a hanebně zradili. Poslal je, aby vyhubili křesťanství, ale oni naopak sami lid k tomuto náboženství sváděli. Za to zaplatí nyní životem. Menas se chtěl hájit, ale mezitím už kati povalili Hermogena na zem a usekli mu ruce a nohy. Menas poklekl a modlil se za přítele. Kati se však vrhli i na něho a dobili ho sekerou.
Ostatky obou umučených mužů skryla v jednom kostele v Alexandrii zbožná sestra. Později, když už pronásledování křesťanů skončilo, bylo podle zjevení patriarchy sv. Atanáše Menovo tělo odvezeno na velbloudovi do pouště u jezera Marjut na připomínku jeho dřívějšího poustevnictví. Tam na jednom místě velbloud odmítl jít dále a kde se zastavil, byly Menovy ostatky pohřbeny. Nedaleko pak vznikl kostel a klášter, a dokonce tam vytryskl i pramen léčivé vody. Vodu z něj si poutníci odnášeli s sebou ve zvláštních hliněných lahvicích, které jsou archeologicky doloženy po celém Středomoří i v Británii. Po sv. Menovi je také nazvána obec San Menaio na poloostrově Gargano v Itálii.
Jeho svátek slavíme 11. listopadu a vídáme ho zobrazovaného jako muže s odřezanýma rukama a vypíchnutýma očima nebo muže se dvěma velbloudy, či mladého rytíře s halapartnou a anachronicky i jako římského vojáka. Je patronem karavan v poušti, poutníků, kupců na cestách, podomních obchodníků a lidí falešně obviněných.
