Jedno a čtvrt století uplyne 22. září od narození jednoho z nejcharismatičtějších českých herců všech dob Zdeňka Štěpánka. Začínal ještě za němého filmu a končil těsně před příchodem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Jeho život by vydal na tlustý a dobrodružný román a skrze své potomky ovlivňuje českou kulturu dodnes.
Oči, ruce a hlas – to na něm připadalo nejvýraznější jeho dceři Janě, známé herečce, který kromě role v Takové normální rodince či v Nemocnici na kraji města proslula i jako propagátorka receptů z cuket. „Herec musí mít intelekt, hluboké emoce a sex-appeal. A to vše Štěpánek měl,“ řekl o něm zase Jaromír Kazda, divadelní vědec. „Když vstoupil na jeviště, tak všichni napjatě zírali,“ popsal jeho charisma kolega z Národního divadla Radovan Lukavský.
Dopečený v troubě
Už jeho dědeček Jan Nepomuk Štěpánek byl dramatik a ředitel Stavovského divadla a jeho tatínek Vincenc výborný zpěvák a muzikant – hrál na čtrnáct hudebních nástrojů. Proto není divu, že Zdeňkovi byly múzy nakloněny od narození. Přišel ale na svět už v sedmém měsíci, a tak ho jeho maminka Marie raději „dopejkala v troubě“, aby vše dohonil. A to se podařilo. Vyrostl z něj velký a hezký muž, ze kterého se lekcterým divačkám podlamovala kolena. Než ale nechával znít svůj zvučný hlas jevištěm Národního divadla, kde zažil vrchol své kariéry, měl před sebou ještě pořádně klikatou cestu.
Ve škole mu to moc nešlo. Mimo jiné také proto, že jeho otec byl bouřlivák, který se neváhal poprat kvůli svým vlasteneckým názorům, a tak se skoro pořád stěhovali a Zdeněk byl ve škole vždy ten nový. Když ho pak vyhodili ze všech rakousko-uherských gymnázií, zachoval si až do smrti hlubokou averzi jak ke školám, tak k učitelům. Bavilo ho ale divadlo. V Rakovníku ochotničil a potom odešel na rok ke kočovnému divadla K. Kaňkovského. Přišla ale 1. světová válka a on dobrovolně narukoval. Jeho syn Martin to považoval za jistý druh sebevraždy. Zdeněk totiž sebevražedné sklony v životě projevoval, ostatně stejně jako Martin, který byl rovněž hercem, ale i novinářem, politikem či ministrem kultury. A který se v roce 2010 sám zastřelil.
Drsná škola života
V armádě habsburského mocnáře se na východní frontě ocitl v první linii a zažíval hrůzy války z bezprostřední blizkosti. Později vyprávěl svým dětem o nafouklých mrtvolách lidí i koní a zemi prosáklé krví nebo o zajetí, kde se lidé mezi sebou zabíjeli kvůli kusu jídla. Po propuštění ze zajetí se v Kyjevě živil jako pekař, vedl hotel nebo palírnu vodky. Nakonec vstoupil do Československých legií a absolvoval s nimi jejich legendární anabázi, která je vedla do Čech přes Sibiř a Vladivostok a která skončila až dva roky po konci války.
I po návratu se živil jak se dá, mimo jiné dělal valchaře falešným hráčům ve hře plátýnko – dělal ze kunčofta švindlířů, kterému se zrovna daří a na kterého si mohou ostatní přihlížející vsadit. V jednu chvíli samozřejmě všechno „prohrál“ a s ním i všichni, co mu na jeho hereckou kreaci naletěli. Raději ale své umění prokazoval na divadle. Jeho Cyrano ve vinohradském divadle měl 92 opon a v Národním patřil ke zlaté generaci bardů, kterým lidé říkali: „Mistře.“
Jeho umění přednesu mu však připravilo i perné chvíle. To, když byl vybrán, aby v roce 1938 informoval v rozhlase národ o Mnichovské zradě a později v roce 1942, kdy musel přečíst odsouzení atentátu na Heydricha a slíbit loajalitu. Za to ho jako údajného kolaboranta čekala po válce štvanice. Přitom volba padla na něj právě proto, že byl pro společnost příkladem vlastence. Už před okupací svým výkonem válkychtivého maršála v Čapkově hře Bílá nemoc podtrhl její protihitlerovské vyznění a později, když se vše vysvětlilo a uklidnilo a mohl zase hrát, ztvárnil například Jana Husa nebo Jana Žižku ve velkofilmech Otakara Vávry. Zajímavou rolí byl i jeho alkoholický inženýr Danda ve filmu Martina Friče Dnes naposled nebo maršál Russworm ve slavném snímku stejného režiséra Císařův pekař – Pekařův císař.
Pracoval až do posledního dechu, po večeru v kavárně Viola, kde recitoval ze Starého zákonu, se stavil na jedno od cesty a když se napil, zemřel v podstatě okamžitě na mozkovou mrtvici. Kromě záznamů jeho nezapomenutelných výkonů tu po něm zůstali představitelé slavné herecké dynastie Štěpánků Jana, Martin a Petr, i divadelní režisérka Kristina provdaná Taberyová, jejíž syn Erik přes deset let šéfuje týdeník Respekt.
Zdroj: vlastní zdroj
