Na počátku našeho letopočtu bylo Římské impérium nejmocnějším státním útvarem na kontinentu zvaném Evropa. Byla to říše, na kterou slunce nezapadalo, jak se dodnes říká. Ve vzduchu však již viselo něco neblahého. Barbarské kmeny, které pro vycvičené římské legionáře dříve nebyly žádným větším nebezpečím, se stávaly problémem. Uplynulo několik desetiletí a další generace Germánů již poznala římský způsob života. Třeba při cestě za obchodem, nebo jako propuštění otroci, či jako rukojmí Říma. To byli většinou významní členové vládnoucích kruhů, kteří byli zárukou klidu a pořádku v provincii. Nebyli uvězněni, žili zkrátka v Římě na náklady státu, ale dobře věděli, co by je čekalo, kdyby se doma někdo začal stavět na zadní. Poznali nejen římský způsob života, ale i jejich vojenskou taktiku. Jedním z takových byl i budoucí vládce kmene Cherusků Hermann, pro Římany se jménem Arminius.
Hermann vyrůstal v Římě a po svém návratu domů, do Germánie, se stal přítelem římského vládce a tedy i velitele legií v této provincii. Ten vládce se jmenoval Publius Quintilius Varus a do dějin Říma se neblaze zapíše nejen jako neschopný politik, ale i jako ten, kdo zavinil do té chvíle největší porážku a potupu římské armády. Funkci získal protekcí. Využil svého příbuzenského poměru k rodině božského imperátora Augusta. Ješitný a samolibý muž, který nedbal na rady moudrých a léty života v provincii zocelených podřízených. Dělal si, co chtěl, choval se jako slon v porcelánu, a ke Germánům přistupoval z pozice poloboha, který se zahazuje se zvířaty. To bylo velmi neprozíravé a nebezpečné, protože germánské kmeny zapomněly na rozmíšky mezi sebou a začaly se sjednocovat.
Byl začátek září roku 9 našeho letopočtu. Dva tisíce let zpět. Správce provincie se rozhodl uspořádat demonstraci síly pochodem tří legií po své provincii. Kdyby se tehdy Římané střetli s Germány na otevřené pláni, neměli by žádné velké potíže. Se svojí taktikou, výcvikem a ovládáním zbraní by proti nim Germáni neměli šanci. To však Arminius věděl a připravil legionářům takovou lekci, na kterou se v Římě vzpomíná možná dodnes. To místo se jmenuje Teutoburský les. Dlouhý pás nízkých a zalesněných kopců, na hranicích spolkových zemích Dolní Sasko a Severní Porýní-Vestfálsko. Přibližně mezi dnešními městy Osnabrück a Paderborn.
Arminiovi hrálo do noty i počasí. Začalo pršet a legionářům nasákly a ztěžkly štíty. Kolona jejich vojska se na úzkých lesních cestách roztáhla na několik mílí a pro šípy barbarů, ukrytých v lesním porostu, byla snadným terčem. Pokud se Římané dostali na nějaké volnější prostranství, třeba na paseku, vytvořili formaci, a čekali, že Germáni zaútočí. Nestalo se tak. Barbaři prostě čekali, nemuseli pospíchat. Situace se opakovala. Nakonec byly všechny tři legie totálně pobity. Důstojníci, včetně velitele, ukončily své životy nalehnutím na meč. Více jak dvacet tisíc mrtvých. Hrdost a chlouba římské armády, jejich orlové, se ocitly v germánských svatyních, na potupu Říma.
Na závěr bych chtěl uvést takovou perličku, která mě napadla. Někdy v roce 1908 byla nedaleko Kamenných Žebrovic u Kladna nalezena železná, rituální maska. Nyní je v kladenském muzeu. Podobné rituální masky byly nalezeny i při archeologickém průzkumu tehdejšího bojiště v Teutoburském lese. Nabízí se lákavá představa, že si zkrátka nějaký tehdejší Markoman a bojovník, vzal domů římský suvenýr.
