Kojot bývá přiřazován k velkým predátorům Severní Ameriky. Je mezi nimi sice nejslabší, ale jak již bylo uvedeno výše, zároveň i nejúspěšnější. Kojoti za poslední století ukořistili dvakrát větší území než ostatní velké šelmy.
Skupinu vědců ze Severní Karolíny zaujala otázka, jak tohoto „vítězství“ kojoti dosáhli. Jejich následný výzkum vycházel mimo jiné rovněž i z historických záznamů od roku 1900. Za příčinu všeho bylo vyhodnoceno vymizení velkých predátorů, kteří byli přímými konkurenty kojotů. Ve východních oblastech Severní Ameriky došlo zejména k vyhubení vlků a pum, ve Střední Americe zase k vyhubení pum a jaguárů. Kojoti pak následně začali obsazovat uvolněná lovecká teritoria. Získali tak dostatečné množství potravy a navíc ztratili v podstatě přirozené nepřátele. Pomohla rovněž i schopnost kojotů jako psovitých šelem křížit se s ostatními psovitými šelmami.
V mytologii se kojot prérijní poměrně často objevuje již v mýtech amerických indiánů, kde většinou představuje šprýmaře, často zlomyslného, ale rovněž i také nebezpečného ducha, který se v kojota pouze převtěluje. Mnohé kmeny rovněž věří, že kojot doprovázel stvořitele světa a učil první lidi žít.
Podle pověstí indiánského kmene Navahů však naopak kojot přinesl lidem smrt, aby tak zabránil přelidnění světa. V předkolumbovské aztécké říši, odkud pramení i původ pojmenování kojota, byl kojot uctíván jako válečník a aztéčtí bojovníci se převlékali do kostýmů v podobě kojota, aby tak získali jeho sílu a lstivost. V aztéckém umění můžeme často najít motiv kojota například v podobě soch, reliéfů nebo rovněž také i jako ilustrace v kodexech.
Američtí farmáři však kojoty příliš v lásce nemají. Mnoho z nich je přesvědčeno, že tato zvířata jsou úhlavními nepřáteli jejich stád dobytka. Často kojoty z těchto důvodů i střílejí.
