Například kolibřík kalypta nejmenší (Mellisuga helenae) je považován za vůbec nejmenšího známého ptáka současného světa a samečci dorůstají do ještě menších rozměrů než samičky. Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí tento druh kolibříka jako téměř ohrožený. Nebezpečí pak pro něj představuje zejména ztráta biotopu.
Tento kolibřík je asi pouze jen dvakrát těžší než největší druh čmeláka. Na poměry své velikosti jí tedy skutečně hodně, neboť každý den dokáže spořádat nektar v množství rovnajícím se dvojnásobku jeho vlastní hmotnosti. Není tedy divu, že kolibřík téměř veškerý čas stráví sháněním a pitím rostlinného nektaru.
Kolibříci dokážou svými křídly mávnou padesátkrát až osmdesátkrát za vteřinu, jejich křídla tak téměř ani nejsou vidět a vydávají bzučivý zvuk. Díky této až neuvěřitelné rychlosti křídel při sání nektaru v podstatě kolibříci stojí ve vzduchu na místě. Křídly navíc umějí pohybovat všemi směry, mohou jimi v ramenních kloubech otáčet až o 180 stupňů. Někteří kolibříci mohou dosahovat rychlosti až 113 kilometrů za hodinu. Jsou tak velmi dobrými letci.
Takový způsob létání však kolibříky samozřejmě stojí veliké množství energie, takže když létají, musí skutečně potravu přijímat průběžně. Za sání nektaru z květů kolibříci rostlinám poskytují protislužbu. Když kolibřík pije z květu rostliny, na jeho těle zůstávají zrníčka pylu. Kolibřík pak následně přelétá na další rostlinu, kde část pylu „ztratí“ – a dochází tak k opylování.
Většina kolibříků je vybavena dlouhým zobákem, aby dosáhli až doprostřed květů. Nektar pak sají dlouhým, trubičkovitým jazykem. V noci, když kolibříci nemohou přijímat potravu, upadají do zvláštního stavu podobnému spánku, kdy téměř zcela ztuhnou. Jedná se o jakousi noční hibernaci, při které tělo kolibříků spotřebovává jen velice nepatrné množství energie.
