Scéna ve Vávrově filmu Jan Žižka, je sice hezká a revoluční, nicméně se v řadě věcí nezakládá na pravdě. Udržet na hrotu oštěpu letící, metrákové tělo konšela, je nesmysl, pokud dotyčný aspoň trochu zná fyziku. Nešťastníci byli ubodáni a utlučeni až na zemi. Želivský se tehdy svoje ovečky ani nepokoušel zastavit, bylo mu to jedno. O tři roky později mu to páni konšelé spočítají i s úroky, na radnici Staroměstské.
Rekonstrukce defenestrace, a trh, kde se kromě moderních laskomin prodávali i různé zajímavé věci, které měli evokovat pražský středověk, se vydařil. Pořadatelé mohli být spokojeni. Prodávali se voskové pečetě, repliky husitských zbraní, i když kolotoč asi v té době děti neznaly. Prodavači a hlavně prodavačky se prezentovali v historických kostýmech, ve kterých jim muselo být zatracené horko. Nicméně vydrželi, a proto zaslouží obdiv. Král Václav na kontrolu trhovců nepřišel, což některé trhovce, kvůli cenám, zachránilo před vykoupáním ve Vltavě.
Nicméně král i Žofie opustili zcela proti historické věrohodnosti Kunratický hrádek a na koních přihlíželi, kdy už to konečně začne. Dav dobré tisícovky lidí se shromáždil před radnicí. Zatímco husité dole pod okny nadávali a pískali a hrozili, konšel zpupně z okna davu oznámil, že on rozhodně neodstoupí. Z oken vylétli konšelští kaskadéři až po osmnácté hodině. Dav nemusel vylamovat vrata, vše bylo perfektně zorganizováno. Byla to velmi dobře připravená akce.
A ještě bych rád napsal jedno zamyšlení na závěr. Před radnicí stál ozbrojenec, který s krátkými pauzami, pálil děsivě hlasitými ranami do davu, přestože mu bylo vyčítáno, že plýtvá obecní municí. Rány to byly parádní, lidé sebou škubli vždy, i když viděli, jak se historická zbraň chystá vypálit. Střelný prach je prevít i sám o sobě. Lidé se lekali, ale smáli se. Smáli se i kolemjdoucí. Ten smích byl na celé té akci tou nelepší vizitkou. V Bruselu, v Paříži, v Londýně, by se po takových ranách lidé rozutekli v hrůze. Važme si toho, že u nás se můžeme smát.
