Bitva u Flarchheimu ležícího v Durynsku (v dnešním Německu) se odehrála 27. ledna 1080 a střetli se v ní právoplatný římský král Jindřich IV. a jeho spojenci včetně českého knížete Vratislava II. proti vzdorokráli Rudolfu Švábskému. Rudolf Švábský začal usilovat o korunu římského krále poté, co papež Řehoř VII. římského krále Jindřicha IV. exkomunikoval z církve. Stalo se tak potom, co Jindřich IV. spolu se spřátelenými biskupy zbavil papeže pontifikátu, protože podle jeho názoru papež překročil své pravomoci při obsazování církevních úřadů.
Nutnost poměrně rychle řešit toto faktické dvojvládí v Svaté říši a ukončit trvající občanskou válku vyústila 27. 1. 1080 do velké bitvy u Flarcheimu. Naléhavost situace nepřímo dokládá i to, že bitva byla svedena v tomto nepříznivém ročním období. Jindřichovi IV: pomohlo osvědčené vojsko Vratislava II., Rudolfa posílil se svým vojskem bavorský vévoda Otto z Nordheimu a vzbouření Sasové a Durynkové.
V první fázi bitvy se podařilo vojskům Jindřicha IV. a Vratislava II. překvapit nepřítele z boku a dostali se dokonce až před samého Rudolfa, kterého tak tímto útokem osobně ohrozili a ukořistili vzácnou relikvii, posvátné kopí sv. Mořice, které bylo tehdy v jeho držení.
Z nepříjemné, možná až osudové, situace Rudolfa Švábského vyprostil svým rozhodným útokem Otto z Nordheimu. Vojska Jindřicha IV. byla nucena ustoupit a nakonec utéci, protože jejich situace byla proti přesile neudržitelná. Rudolfova vojska se zmocnila Jindřichova tábora, vyrabovala ho a zničila.
Po vítězné bitvě u Flarchheimu uznal papež Řehoř VII. Rudolfa Švábského konečně za právoplatného německého krále namísto Jindřicha IV. Sesazený říšský král, ale ocenil statečnost Vratislava II., které osobně velel svým vojskům. Za odměnu pak český kníže obdržel od Jindřicha IV. tzv. říšskou východní marku (dnešní rakouské země), ovšem s tím, že si je musí sám silou vydobýt. Vratislav, i když ztratil na 3000 mužů, se poté strategicky velmi příhodně přemístil do Saska a chytře tak předešel úmyslu Rudolfa Švábského vpadnout do Čech a zabránil tak jejich plenění.
Vedle toho všeho však Jindřich IV. přenechal svému nejvěrnějšímu spojenci i tu nejvzácnější kořist, kopí sv. Mořice. Jak píše V. Vaníček: „Jindřich poté rozhodl, že regalem lanceam Ruodolfi (královské kopí Rudolfovo) si ponechá ´Fratizlaus´ (Vratislav) jako vévodskou insignii svého národa, která před ním bude nošena ve všech svátečních dnech“. Vratislav pak toto kopí vrátil Rudolfu Švábskému, nyní již římskému králi. Pak se stopa kopí ztrácí.
V té souvislosti se objevily úvahy o tom, zda Mořicovo kopí není ve skutečnosti kopí Longinovo, tj. kopí, jímž římský voják Longinus probodnul bok ukřižovaného Ježíše Krista. Z mnoha legend, která se o tomto kopí vypráví, je nejlákavější ta, podle níž se držitel kopí stane pánem světa.
Z historie je sice známo, že kopí sv. Mořice jako relikvie existovalo souběžně s kopím sv. Longina a že tedy šlo o dvě různé zbraně. Jenže v roce 1000 daroval římský císař Ota III. repliku kopí sv. Mořice polskému knížeti Boleslavu Chrabrému, který se účastnil pohřbu sv. Vojtěcha ve Hnězdně. Tato replika je dodnes uložena v Krakově a mnohými historiky je pokládána za skutečný originál kopí sv. Longina. Pravé kopí svatého Mořice potom v bitvě u Flarchheimu ukořistil český kníže a vrátil ho Rudolfu Švábskému. Je ale také docela dobře možné, že došlo k záměně, možná i úmyslné, a kopí, které český kníže ukořistil v bitvě u Flarchheimu bylo sice považováno za kopí sv. Mořice, ale ve skutečnosti to bylo kopí sv. Longinovo. Posledním známým vlastníkem tohoto kopí je Rudolf Švábský, pak se jeho stopa ztrácí.
Pro úplnost ještě dodejme, že ve 14. století v augustiniánském klášteře v rakouském Melku uchovávali údajné kopí sv. Mořice. Ve skutečnosti to ovšem bylo kopí sv. Václava, o které přišel český král Přemysl Otakar II. v prohrané bitvě na Moravském poli.
