Z celkového počtu přibližně tří tisíc druhů ještěrů jsou pouze dva druhy jedovaté, přičemž se jedná o korovce. Odtud také pramení celé pojmenování jednoho z nich, korovce jedovatého. Druhým jedovatým druhem ještěra je korovec mexický. Svůj jed korovec vylučuje zuby. Může se také pyšnit velmi silným stiskem čelistí, podobně jako při použití svěráku.
Jeho kousnutí nebývá pro člověka smrtelné, pokud není pokousán několikrát za sebou, kousnutí však přesto může způsobit některé zdravotní problémy, jako například otoky. Svůj jed však poněkud překvapivě korovec nevyužívá k usmrcení vyhlédnuté kořisti. Korovec se pohybuje velice pomalu a požívá pouze jen to, co nemůže utéct, zejména vejce nebo zcela malá mláďata drobných savců.
Korovec žije v pouštích jihozápadu USA a v přilehlých oblastech Mexika a dorůstá délky až šedesát centimetrů. Hodně žere a živiny, které nemůže ihned využít, si ukládá v podobě tuku zejména do ocasu. Z těchto energetických zásob pak může korovec žít i po celé měsíce. Vzhledem k drsným pouštním podmínkám velkou část svého života většinou tráví v úkrytu.
Ani mláďata korovce jedovatého, obvykle vylíhlá v říjnu, rovněž nikam nikterak nespěchají. Zůstávají v úkrytu a v klidu v něm i přezimují. Po celou tuto dobu žijí také z bohatých tukových zásob, kterými jsou při vylíhnutí vybavena. Úkryt prvně opouštějí až příští jaro, někdy dokonce až na začátku léta, kdy se teprve podívají na povrch. V poušti lze totiž teprve v tomto období najít potravu. Předchozích prvních přibližně šest měsíců života tedy zcela nerušeně stráví v doupěti. Je to další názorná ukázka plazí úspornosti v pohybu a výdeji energie. Proč zbytečně brzy opouštět úkryt, když venku v té době stejně ještě žádná potrava nečeká?
Zdroj: Wikipedie
