Krajina politá betonem a asfaltem. Když nám ubývá voda

18.5.2020
Karel Dudek

Člověk zachází s planetou, která mu byla svěřena do užívání, dost neurvale. Pokora zmizela. Už dávno zapomněl na fakt, že je pouhým správcem, nikoliv majitelem tohoto světa a že příroda svoje účty vybírá nemilosrdně. V řadě případů je špatným správcem, bohužel.

Děsivý je příklad Aralského jezera, ve střední Asii. Obrovská vodní plocha, kterou dokázal za několik desetiletí přeměnit na vyprahlou pustinu, s přesoleným pískem, uschlou travou a s desítkami zrezivělých lodních vraků na jeho dně. Pýcha předchází pád. Vraťme se ale do české kotliny.

Hustá a slaná kaluž bez života. Jezero, které zmizelo ze světa

Hydrologové a klimatologové tvrdí, že prožíváme největší sucho za posledních pět století. Jistě vás napadne, jak to vědí. On to někdo v šestnáctém století měřil, že to dnes můžeme porovnávat? Dendrologové, sledující stav stromů v dlouhodobém horizontu tvrdí, že se nemýlí. Budiž, budeme jim tedy věřit. Prý jsme střecha Evropy, odkud řeky jenom odtékají.

Pokud budeme puntičkáři, zjistíme, že to není pravda. Stačí se podívat na podrobnější mapu šluknovského výběžku. Uvidíte úzký proužek českého území, sevřeného ze tří stran Německem. Severní hranici tvoří řeka Spréva. Pramení v Německu, asi půl kilometru protéká českým územím a opět zamíří do Německa.

Nechal vybudovat náš největší rybník. Měl Jakub Krčín spolky s ďáblem?

Co by nám asi řekl Jakub Krčín z Jelčan, známý vodohospodář a rybníkář? Nebo o dvě generace starší Štěpánek Netolický? Oba pánové by se prošli dnešní krajinou a jistě by měli spoustu připomínek. Nepochybuji, že by o peprná slova nebyla nouze. Nemáme moře a rybí maso je tak dobré. To byl hlavní účel výstavby rybníků.

Nebyly to jen znalosti, ale i cit pro krajinu. Nejen umění, ale i vědomí toho, co si mohu vůči krajině dovolit a co ne. Ryby se ocitli na panských stolech a promáčená půda, zarostlá trávou ostřicí, zmizela. Stala se ornicí. Dvojnásobný užitek rybníků. Stovek a tisíců vodních ploch.

Bajkal, unikátní zásobárna sladké vody a ekologie. Peníze se opravdu pít nedají

Plynul čas a člověk zapomněl na fakt, že příroda není náš protivník, ale spoluhráč, pokud se chováme rozumně. Krajina politá betonem a asfaltem. Rozorání mezí. Narovnání říčních koryt. Nesmyslné drenáže a meliorace. Tam, kde se kdysi voda pokojně a beze škody rozlila do lužních lesů či luk, kde nikomu nepřekážela, se dnes prožene v několika hodinách krajinou a ukazuje člověku svoji sílu. To, že nás dnes trápí sucho, není vinou zlé přírody. Zavinili jsme si to sami a jenom my sami to můžeme a musíme napravit. Je za minutu dvanáct.



Nepřehlédněte