Habsburkové byli součástí českých dějin odnepaměti a než roku 1526 nastoupili na český trůn definitivně, odehrálo se v českých dějinách hned několik habsburských meziher, které ale většinou neměly dlouhého trvání a významu. Takřka v zapomnění se ocitlo intermezzo Albrechta II. Habsburského.
Vysoký blondýn s velkýma očima, o němž současníci říkali, že budí hrůzu, nepatřil v dějinách habsburského rodu k výjimečným postavám, byl to průměrný vladař nevalného vzdělání a intelektu. Dokázal však své nedostatky dokázal skrývat za ctižádostivostí a přímočarostí, kterou uchvátil šelmu ryšavou, Zikmunda, jenž si v Albrechtovi cílevědomě vychovával nástupce.
Dědic Zikmunda Lucemburského
Albrechtův otec, rakouský vévoda Albrecht IV. Habsburský zemřel, když mu bylo 7 let na následky úplavice, kterou si přivodil při marném obléhání Znojma. Matka, vévodkyně rakouská Johana Žofie Bavorská, odešla o šest let později. Poručníkem třináctiletého chlapce se stal Zikmund Lucemburský (1368 v Norimberku – 1437 ve Znojmě), zčerstva zvolený římský král.
Král a císař bojoval proti husitům
Zikmund si Albrechta velmi oblíbil, a protože sám neměl dědice, rozhodl se ho oženit se svou jedinou dcerou Alžbětou, aby mu tak usnadnil nástupnictví na českém, uherském a také římském trůnu a to i přesto, že šlechta v Zikmundových zemích s tímto krokem, plánovaným bez širší shody zemských sněmů, příliš nesouhlasila.
Stejně jako pro Zikmunda, tak i pro Albrechta se staly důležitou kapitolou v jeho životě husitské války. Po celou dobu stál Albrecht věrně po boku svého tchána. S husity se poprvé střetl roku 1420, kdy spolu s Oldřichem z Rožmberka oblehl Tábor, čerstvě vzniklé centrum husitského hnutí. Utrpěl však porážku a holý život si zachránil pouze včasným útěkem.
Zikmund si přesto Albrechta v těchto krušných letech velmi cenil.
V září 1421 se stal Zikmundovým zetěm, Alžběta byla dědičkou českého a uherského trůnu, ačkoliv příliš společného s původní uherskou královskou dynastií Arpádovců už neměla. Sám Albrecht měl mezi předky Bélu IV., uherského krále a jednoho z nejvýznamnějších uherských panovníků z arpádovské dynastie.
V roce 1422 pověřil Zikmund Albrechta správou Moravy a o rok později mu ji dokonce udělil v léno a to i přesto, že se tak stalo proti vůli české a moravské šlechty. Ale až po bitvě u Lipan se dostal ke skutečné vládě, na podzim roku 1434 jej moravský zemský sněm oficiálně přijal za markraběte. Když Zikmund v prosinci 1437 zemřel, musel si Albrecht „dědictví“ vybojovat sám. Snadné to nebylo, hlavně z národnostních důvodů. V Čechách například Albrechta odmítali hlavně proto, že neuměl česky a netajil se odporem ke kališnickému vyznání. Přesto katolická šlechta Albrechta v prosinci 1437 zvolila králem a Albrecht se mohl vydat do Prahy, kde byl 29. června 1438 korunován.
Co praví české letopisy o korunovaci
„…korunován jest král Albrecht na hradě pražském skrze biskupy konstanského, olomúčského, ostřejomského, kdež při tom bylo množstvie veliké kniežat, vejvod, pánuov, rytieřstva, panoší; a potom vobědvali na Hradě na velikém palácu, a doprovodili krále pod korunú slavně do měst pražských, kdežto metali penieze a groše lidem“.
Noc před korunovací strávil Albrecht na Pražském hradě. Ráno pro něj přišlo procesí s biskupem Filibertem z Coutances, olomouckým biskupem Pavlem z Miličína a dalšími. Čeští velmožové při tom nesli vladařské insignie – meč, žezlo, jablko a korunu. V chrámu před hlavním oltářem složil Albrecht během mše trojí přísahu. Tady během obřadu oděn v humerál, albu a dalmatiku přijal zlatou čapku, meč, žezlo a jablko. Pak mu byla sňata čapka a poté, co poklekl, čtyři páni pozdvihli korunu a Oldřich z Rožmberka se třikrát dotázal, zda je vůle českých pánů, aby byl Albrecht korunován. Poté, co zazněla odpověď „rádi“, páni spolu s olomouckým biskupem třikrát vložili Albrechtovi korunu na hlavu. Následně zazněl chorál „Svatý Václave“ a „Te Deum“. Pak prohlásil Oldřich z Rožmberka: „Páni čeští, hle, král tento je pánem koruny České!“. Po korunovačním obřadu pasoval Albrecht sto rytířů a pak následovala hostina v královském paláci.

Šílenec Julio Caesar děsil Český Krumlov. Otec ho vykázal, protože měl sklony k sadismu a nekrofilii
Korunovační obřad tím, jak byl proveden, se výrazně vymykal korunovačnímu řádu z doby Karla IV. Při Albrechtově korunovaci si přisvojili výraznou roli čeští velmožové. To bylo neslýchané, protože nejen pomazání krále, ale i vsazení koruny na hlavu bylo právem a povinností pražských arcibiskupů. Korunovační řád byl sestaven tak, aby se český vladař stal králem z Boží milosti. Tím, že panovníkovi vložili korunu na hlavu velmoži, bylo manifestováno, že nový vladař se stal králem z jejich vůle. V proměně ceremoniálu se zřetelně zračí důsledky husitské revoluce. Albrechtova korunovace se stala manifestací politické síly českého panstva na úkor posvátnosti obřadu.
V Čechách opět vypukla občanská válka
V Čechách se proti Albrechtovi postavila strana vedená Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna, který nabízel korunu polskému princi Kazimírovi IV. Jagellonskému. V Čechách opět vypukly nepokoje.
Sám Albrecht osobně vytáhl proti odbojnému Táboru, ale stejně jako v roce 1420, tak i nyní musel odtáhnout s nepořízenou. Naopak v bitvě u Želenic zvítězil. Polskému vpádu do Slezska Albrecht sice nezabránil, ale podařilo se mu s Poláky uzavřít dočasné příměří.
K dalšímu boji již nedošlo, protože v červnu 1439 Albrecht opustil Čechy a vydal se do Uher, aby zahájil dlouho připravované tažení proti Turkům. To skončilo neúspěšně a při zpáteční cestě onemocněl úplavicí, údajně z melounů. Nemoci v předvečer svátku sv. Václava ve svém stanu v Nesmilech (Neszmély) mezi Komárnem a Ostřihomí podlehl, načež byl pohřben ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár), kde byl rok předtím korunován svatoštěpánskou korunou.
Čtyři měsíců po jeho smrti, v únoru 1440 mu Alžběta porodila syna Ladislava, který získal přídomek Pohrobek. Starší syn Jiří v té době již nežil.
Alžběta se všemožně snažila prosadit synova dědická práva především na vládu v Uhrách, dokonce nechala ukrást svatoštěpánskou uherskou korunu a zařídila i korunovaci sni ne tříměsíčního dítěte ve Stoličném Bělehradě. Uherský sněm však Ladislavovy nároky odmítl a zvolil si za svého panovníka polského krále Vladislava III. Důvodem bylo stoupající turecké nebezpečí, které vyžadovalo, aby v čele království stál dospělý král, schopný řídit obranu země.
Po Albrechtově smrti nastala v Čechách anarchie
Páni stavové začali hledat vhodného kandidáta na český trůn, nemohli však najít žádného vhodného. O českou korunu nebyl zájem. Královský majetek byl povětšinou rozkraden, to, co zůstalo, bylo ve špatném stavu. Přední šlechtické rody konaly výpady proti sousedícím panstvím. V této situaci byla 20. června 1440 v Praze učiněna královská volba – sbor 46 volitelů, mezi nimi i pozdější král Jiří z Poděbrad, dal své hlasy Albrechtu Bavorskému, synovci královny Žofie, vdovy po Václavu IV. Albrecht mluvil česky a dlouho pobýval na pražském dvoře. Asi právě proto, že znal pravý stav věcí, nabízenou korunu odmítl.
Roku 1444 padl Vladislav III. Jagellonský na křížové výpravě proti Turkům u Varny (proto dostal přízvisko Varnenčík). Poté uherský sněm uznal dědické nároky Ladislava Pohrobka a přijal ho za svého krále, českým králem se stal o devět let později. V sedmnácti letech ale (podle antropologa Emanuela Vlčka) podlehl vzácné formě leukémie.
Ladislavova Starší sestra Anna (1432 – 1462) se provdala za Viléma III. Saského a stala se lucemburskou vévodkyní a durynskou lantkraběnkou, druhá sestra Alžběta (1436 – 1505) se provdala – jaká ironie! – za Kazimíra IV. Jagellonského a stala se polskou královnou a litevskou velkokněžnou, matkou pozdějšího českého krále Vladislava Jagellonského.