zavřít mapu
Novému století byly teprve tři týdny, když se 22. 1. 1901 uzavřel dlouhý a naplněný život královny Viktorie. Symbol řádu, stability, prosperity. Více než šedesát let vlády, které se dodnes říká doba viktoriánská. Symbol rozvoje, moci a bohatství. Nyní už její vláda nepatří k té nejdelší. Překonala ji její prapravnučka a současná britská panovnice, Alžběta II.
Ano, tak je nám toto předlouhé období prezentováno. S odstupem více než jednoho sta let se mu dá dokonce i věřit. Také je v mnoha ohledech pravdivé, i když to nemůže a také není celá pravda. Ten evropský ostrov, který lze při pohledu na mapu světa snadno přehlédnout, ovládal čtvrtinu planety. Kanada, Austrálie, o něco později Indie. Obrovské díly afrického kontinentu. Zkrátka, koloniální supervelmoc. Odložme nyní růžové brýle a zapomeňme na sladkobolné filmy o zlých ministrech, manipulované dívce a o toužebném čekání na den plnoletosti. Viktorie se dočkala a 28. 6. 1838 vstoupila na britský trůn. Bylo to v době, kdy se ve Vídni budoucí císař František Josef I. učil číst a psát.
Británie byla v té době konstituční monarchií a panovník uplatňoval svůj vliv nepřímo, přes doporučení předsedy vlády. Byla to doba, kdy si dvě nejsilnější politické frakce v parlamentu, toryové a whigové vzájemně mydlili schody. Dnes to vypadá téměř úsměvně, ale tehdy se byly potíže se sestavením vlády způsobeny i prostým výběrem dvorních dam, které si královna přála mít ve své blízkosti. Úsměv nás však přejde ve chvíli, kdy si něco zjistíme o tehdejší britské politice navenek, která se však často obracela i dovnitř a vedla dokonce k hrůzným koncům. Britský důstojník v červené uniformě, a s hůlčičkou opřenou o předloktí, co nám to jenom připomíná? Nadutost, přezíravost, pohrdání. Ne u všech, pochopitelně. Nelze generalizovat. Ale panská, koloniální nadřazenost byla cítit všude. I v Británii samé a vůči vlastním občanům.
Bohužel. Británie v té době byla přesně takovou, jak ji ve svých příbězích popisuje velký romanopisec Charles Dickens. Kdo četl Olivera Twista, či Davida Copperfielda, jistě ví, co mám na mysli. Zmiňoval jsem zde hrůzné konce. K těm došlo v letech 1845 -1849. Několik let vlhkého počasí zdecimovalo plísní úrodu brambor, plodiny, na kterých byli Irové životně závislí. Poddaní královny Viktorie. V kombinaci s naprosto děsivou ekonomickou politikou, a s naprostou nechutí Irsku pomoci, ze strany Londýna, to znamenalo v průběhu těchto čtyř let více než milion lidí, kteří zemřeli hladem a více než milion lidí emigrovalo, hlavně do USA. Století prosperity. Po letech prováděné průzkumy zjistily, že na vině nebyl jen nedostatek potravin, ale i nesmyslně malé porce ve vývařovnách pro chudé, námezdní pracovníky. Dodávky kukuřice z USA nedokázaly katastrofě zabránit.
Královna Viktorie věnovala trpícím ze svého majetku 2000 liber. Turecký sultán věnoval deset tisíc, ale to byl pro Británii ponižující políček a královna osobně intervenovala u sultána, aby to nedělal. Sytý hladovému nevěří. Ten její přání respektoval, ale místo peněz odeslal do Irska tři lodě, naplněné potravinami. Britské námořnictvo mělo sice tisíc chutí učinit s těmito loděmi krátký proces, ale jít kvůli jídlu do válečného konfliktu, by nebylo moudré, a i oficírům to došlo. Lodi tedy dorazily ke svému cíli, v irském přístavu Drogheda. Jak je tedy vidět, barevný a kýčovitý sentiment o vládnutí něžné dívky je nutné odhodit. Irové tento přístup Londýnu nikdy nezapomenou. Toho se však královna Viktorie již nedožije.
