Dětství prožil Franz von Hruschka v Českých Budějovicích, v roce 1827 se rodina přestěhovala do Štýrského Hradce, kde Franz dokončil základní školu a absolvoval tři roky střední školy. Ve čtrnácti letech po vzoru svého otce se dal na vojenskou dráhu. V osmadvaceti letech nastoupil v hodnosti poručíka k námořnictvu, avšak brzy se vrátil na pevninu k pěchotě. V té době vyženil docela slušný majetek. Manželka Antonie roz. Albrechtová přinesla roku 1850 do manželství věno 12.000 guldenů, palác Brandolin-Rotta v Benátkách a statek v Dolo nedaleko Benátek. Narodilo se jim pět dětí, dva chlapci a tři děvčata.
Nové společenské postavení mu konečně umožnilo plně se věnovat včelařství. Zakrátko měl na svém statku v Dolo na tři sta včelstev, najal včelmistra a zařídil si truhlářskou dílnu. V roce 1865 vynalezl jednoduchý stroj pro vytáčení medu ze včelích plástů pomocí odstředivé síly – dodnes používaný medomet.
Dosavadní úspěchy vedly Franze Hruschku k dalším podnikatelským aktivitám. Pokusil se provozovat hotel, avšak krach na vídeňské burze v roce 1873 zhatil všechny jeho další plány a očekávání. Splácení dluhů připravilo Hruschku o venkovský statek i o palác v Benátkách. Život v nouzi a v rezignaci a s chronickým onemocněním anginou pectoris a životní rezignaci ukončila 8. května 1888 smrt. Franz Hruschka byl potom pohřben jako velitel posádky v. v. s náležitými vojenskými poctami.
Rezignovaný životní postoj F. Hruschky po krachu vídeňské burzy není překvapující, nezaslouženě se dostal do role oběti, kterou nedokázal překonat. I když samozřejmě nebyl jediným postiženým. Ke všemu došlo tak, že poté co Německo vyhrálo válku s Francií v roce 1871, vynutilo si na ní v mírové smlouvě splácení vysokých válečných náhrad, tzv. reparací, a to v celkové hodnotě 5 miliard franků, což odpovídalo 1617 tunám zlata. Tento přísun „levných“ peněz do Německa vedl k rozmachu tzv. gründerství – zakladatelské horečky.
Za pouhé dva roky vzniklo v Německu 780 nových akciových společností a v tomto období se Německo stalo druhou největší světovou ekonomikou po Velké Británii. Podobný vývoj probíhal i v Rakousku-Uhersku, kde v letech 1867 – 1873 vyrostlo 682 akciových společností, z toho 143 bankovních ústavů. Na berlínské i vídeňské burze se též běžně obchodovalo s cennými papíry ze zahraničí, např. s akciemi amerických železničních společností.
Jenže v roce 1872 byly francouzské reparace splaceny a příliv peněz do přehřátého německého trhu skončil. Zatímco na německé burze už docházelo k ochlazení a vybírání zisků, na vídeňské burze zatím gründerský boom pokračoval, a investiční bublina, řečeno dnešním slovníkem, se stále nafukovala.
Přetrvávající optimismus rakouských investorů živily také přípravy na velkolepou světovou výstavu konanou v roce 1873 ve Vídni. Ta však skončila neúspěchem, a to kvůli nízké návštěvnosti. Místo očekávaných 20 milionů návštěvníků přijelo pouze 7 milionů návštěvníků, mimo jiné i z důvodu epidemie cholery. Výstava skončila s deficitem 15 milionů zlatých a již v den jejího zahájení, tj. 1. května 1873, krachovaly první s touto výstavou spjaté předlužené společnosti. 8. května zkrachovalo již asi 100 společností a kurzové ztráty dosáhly 300 milionů zlatých, a následujícího dne, v pátek 9. května došlo k pádu celého trhu (tzv. Gründerkrach).
Na berlínské burze se sice pád vídeňské burzy hned neprojevil, protože němečtí investoři považovali tuto událost za lokální. Brzy však dorazily zprávy o prasknutí investiční bubliny u nadhodnocených akcií amerických železničních společností a v důsledku toho padla 13. května i berlínská burza.
Krach na vídeňské burze spolu s americkou železniční krizí odstartovaly do té doby největší ekonomickou recesi v celém světě, přičemž postiženy byly hlavně průmyslové a železniční společnosti. V českých zemích došlo např. k propadu výroby surového železa o 65 %, postiženo bylo též strojírenství. K odeznění krize došlo až po šesti dlouhých letech.
Jedním ze známých fenoménů provázejících tuto krizi byly i sebevraždy zkrachovalých burzovních makléřů a dalších investorů, kteří přišli o veškerý majetek, což se znovu opakovalo po pádu newyorské burzy v roce 1929.
