Na nápad, aby se lidé dostali bez námahy tam, kam potřebují bez investice do nosítek a nosičů a ještě na tom vydělat, přišel brněnský občan Andreas Eberhardt Girod 20. července 1708. Ten den totiž dostal od města Brna povolení, aby mohl provozovat „dopravu“ osob pomocí osmi nosítek po městě. Stanoviště byla určena takto: čtyři nosítka na Zelném trhu a čtyři v jeho domě na dnešním náměstí Svobody. Městská rada k tomu vydala pravidla – za cestu z jednoho místa na druhé ve městě (nezáleželo na vzdálenosti) – 8 krejcarů; hodina čekání – 6 krejcarů; cesta na mši (byla zvýhodněna) – 3 krejcary a cesta mimo město, za hradby už byla s přirážkou, tedy dražší. Nebyla to také služba pro každého. V té době třeba týdenní mzda tovaryše činila 7 krejcarů.
Andreas Eberhard Girod (1675 – 1755/1763), jak jeho jméno napovídá, se narodil ve Francii. Jeho otec Johan Gaspar Girord odešel z Nancy do švábského hrabství Nellenburg po zabrání Lotrinska vojskem francouzského krále Ludvíka XIV. Prodal rodový majetek a přestěhoval se na Moravu. Měl dva syny, starší byl určen pro vojenskou kariéru, mladší Andreas se stal ranhojičem.
V době, kdy Andreas žádal o licenci na nosítka, provozoval v Brně lékařskou praxi jako chirurg (předtím jako ranhojič) a roku 1715 byl jmenován moravským zemským chirurgem s ročním platem 100 zlatých. Nosítkovou službu možná zřídil i s myšlenkou na snazší dopravu nemocných do své ordinace a domů a provozoval k všeobecné spokojenosti až do své smrti. Po jeho smrti přešla všechna privilegia na jeho druhou manželku Terezii. Andreasovy dcery vzešlé z tohoto manželství již nežily.
Ovšem o právo provozovat „nosítka“ měla také zájem Girodova dcera z prvního manželství Anna Walburga, provdaná Haschová. Spor však skončil pro obě strany prohrou. Podle dvorského dekretu ze 6. dubna 1776 bylo rozhodnuto, že povolení se vztahovalo pouze na konkrétní osoby, z nichž žádná už v té době nežila, a protože je nepřenosné a nezděditelné, nemůže tuto službu nadále provozovat ani jedna z dam, ani jiný člen Girodovy rodiny.
Trochu s podivem zůstává, že jinak zřejmě prakticky orientovaný Andreas Girod řadu let setrval u provozu nosítek a nenapadlo ho např. službu zmodernizovat zavedením nějakého dopravního prostředku s koly, třeba něčeho jako je rikša.
