Za tím účelem se v loděnici v Grotonu ve státě Connecticut Electric Boat Division společnosti General Dynamics podařilo postavit ponorku vskutku obří. Jako první na světě měla uvnitř trupu o šířce 11,3 metru tři paluby a až do 80. let byla se svými 136, 5 metry nejdelší ponorkou na světě. Překonaly ji až neméně legendární jaderné nosiče, ponorky třídy Ohio dlouhé 170,7 metru.
Její trup byl na vodu spuštěn 19. srpna 1958 a hotová ponorka byla uvedena do služby 10. listopadu 1959. Na věži nesla zatahovatelný vyhledávací radar BPS-2, aktivní sonar BSQ-4 a pasivní sonar BQR-2 a byla vyzbrojena šesti 533 mm torpédomety, z toho čtyřmi na přídi a dvěma na zádi. Její pohonný systém tvořily dva reaktory S4G a dvě turbíny, pohánějící dva pětilisté lodní šrouby. Pohonný systém měl na šroubu výkon 34 000 hp a dosahovala rychlosti až 25 uzlů na hladině a 22 uzlů pod hladinou. Její posádku tvořilo 180 námořníků. Triton byl ponorkou nejen ve své době největší a nejsilnější, ale také nejdražší. Náklady na jeho stavbu činily tehdy 109 milionů dolarů bez nákladů na jaderné palivo a reaktory, tj. dnešních 937 milionů dolarů.
Svoje kvality Triton demonstroval i tím, že se stal první ponorkou, která obeplula zeměkouli pod hladinou bez vynoření. Tato plavba v rámci operace Sandblast trvala od 16. února do 10. května 1960 a ponorka během ní urazila ne románových 20 000 mil pod mořem, ale více jak dvakrát tolik – 41 500 námořních mil. Po úspěšném dokončení této mise byly ponorka a její posádka oceněny prezidentskou citací Dwighta D. Eisenhowera.
Brzy se však objevily i Tritonovi nedostatky. Za ten hlavní ale její konstruktéři nemohli. Ukázalo se totiž, že hlavní smysl její existence, tj. schopnost díky svému radarovému vybavení včas varovat letadlové lodě, dokážou efektivněji plnit palubní letouny včasné výstrahy „Grumman E-1 Tracer“. V další stavbě ponorek této třídy se potom už dál nepokračovalo a 1. března 1961 byl Triton reklasifikován z radarové ponorky na útočnou. V letech 1962 – 1964 prošel modernizací a výměnou jaderného paliva a do roku 1967 sloužil jako vlajková (velitelská) loď atlantických ponorkových sil (tzv. COMSUBLANT – Commander, Submarine Force Atlantic).
Na „obyčejnou“ útočnou ponorku nepraktické plavidlo s vysokými provozními náklady bylo oproti původním předpokladům vyřazeno ze služby již 3. května 1969, a to jako vůbec první americká jaderná ponorka. Poté byl Triton zařazen v rezervě až do svého vyškrtnutí z námořního registru 30. dubna 1986. Následovalo odtažení na základnu Puget Sound Naval Shipyard v Bremertonu ve státě Washington, kde byla její recyklace a likvidace dokončena v roce 2009. Oddělená velitelská věž ponorky byla umístěna v USS Triton Submarine Memorial Park v North Richlandu ve státě Washington.
Do dějin se Triton zapsal i tím, že je považován za první generaci amerických jaderných ponorek, a to spolu s ponorkami Nautilus, Seawolf, Halibut a Skate. V Nautilu byla na světě v roce 1954 poprvé pro pohon ponorky použita jaderné energie, Seawolf měl jako první jaderný reaktor s tekutým kovem a Halibut byla první jaderná ponorka vyzbrojená raketami Regulus. Sovětský svaz spustil na vodu svou první jadernou ponorku nazvanou K-3 Leninskij Komsomol až 1. července 1958. Tritonu se rovnat nemohla – byla dlouhá 107 metrů a pod hladinou dosahovala rychlosti až 15 uzlů. Předčila ho jen o tři uzly v rychlosti na hladině – ta se u něj udává 28 uzlů.
