Kupodivu většího úspěchu než v „rodných“ USA dosáhl Starfighter v Evropě. Necelé dva roky po jeho rekordním letu, 18. března 1959, si jeho verzi F-104G (Germany) vybrala Luftwaffe za hlavní bojový letoun a podepsala v Bonnu s Lockheedem licenční smlouvy na jeho výrobu. Potom následovaly licenční smlouvy s dalšími zeměmi NATO – Kanadou (1959), Nizozemskem (1960), Belgií (1960) a Itálií (1961). Připojilo se i Japonsko (1960).
Smlouvy s některými zeměmi byly výsledkem lobbování firmy Lockheed i za pomocí úplatků. Skandál způsobil značné politické spory v západním Německu, Itálii, Nizozemí a Japonsku a v roce 1976 bylo prokázáno, že na úplatky za tímto účelem koncern Lockheed použil 22 milionů dolarů. V Západním Německu byl podezřelý z korupce německý politik a dlouhodobý předseda CDU Franz Josef Strauss, který byl v letech 1956 až 1962 ministrem obrany. Jednalo se o 10 milionů dolarů v roce 1961, které měla dostat jeho strana, když nakoupí 915 letadel F-104, které se budou licenčně vyrábět v leteckých továrnách v Západním Německu.
V Itálii to byli dva ministři, kteří byli obviněni z úplatkářství, protože „zařídili“ nákup nákladních letounů Lokheed C-30 Herkules pro italské letectvo. Přijali za to „politický příspěvek“ ve výši 1,9 milionu dolarů. V roce 1976 skandál stejného druhu otřásl nizozemskou královskou rodinou, když bylo uveřejněno, že princ Bernhard, manžel královny, přijal začátkem roku 70. let od firmy Lockheed 1,1 milionu dolarů za „služby“, které vykonal pro tuto firmu v souvislosti s nákupem 138 letadel Starfighter na úkor francouzských letadel Mirage 5.
V Japonsku se úplatkářská aféra týkala hned několika vysoce postavených členů politických, obchodních a podsvětních kruhů, včetně ministra financí. Firma Lockheed tam úspěšně lobbovala a podplácela proto, aby Japonsko nakoupilo F-104 místo letadel od firmy Grumman.
Co dodat? Korupce byla, je a bude existovat, pokud nebude nastolen takový systém, který zaručí, že se podplácení nebude vyplácet. Skandál koncernu Lokheed byl však ještě pikantnější o to, že vláda USA ho krátce předtím zachránila před bankrotem tím, že se mu zaručila za bankovní úvěr. A peníze na úplatky šly právě z tohoto státem jištěného úvěru, čili šlo o státní peníze, které byly takto zneužity.
Nejvíce starfighterů nakonec létalo v Německu, ovšem Luftwaffe z nich 270 ztratila, přičemž zahynulo 110 pilotů. Podobná nehodovost, tj. ztráty ve výši 36 %, stihla i německé podzvukové letouny F-84 Thunderstreak. Nebyla to však ani chyba letadel, ani pilotů, ale celé koncepce. Po 2. světové válce nemohlo Německo budovat armádu a tak došlo k narušení kontinuity vývoje pilotů, kteří nemohli hned po válce „přesedlat“ z vrtulových strojů na tryskové, tehdy méně náročné na pilotáž než pozdější a dokonalejší typy. S příchodem starfighterů západoněmečtí piloti najednou dostali výkonný letoun, který vyžadoval špičkovou pilotáž.
I později měli piloti Luftwaffe oproti jiným leteckým silám méně nalétaných hodin. Další příčiny nehod spočívaly v nevhodné skladbě a rozsahu výcviku a malém počtu trenažérů. Letová příručka, kterou museli piloti dokonale znát, měla rozměry a hmotnost pověstného londýnského telefonního seznamu z té doby. A pokulhávalo i pozemní zabezpečení. To vedlo ke vzniku množství technických závad způsobených nedostatečným početním stavem kvalifikovaného pozemního personálu, špatnou údržbou strojů a nedostatečností hangárů pro ošetření a úschovu letounů za špatného počasí. Také počet hodin pozemního ošetření starfighterů v poměru k hodinám letu nebyl – 38 : 1 – byl víc než nepříznivý.
Pro porovnání: norské letectvo, jehož letadla určitě létají v horších povětrnostních podmínkách, ztratilo pouze šest strojů a španělské letectvo dokonce neztratilo ani jeden a 154. letka italského letectva v Ghedi obdržela v roce 1965 uznání NATO za 5000 hodin nalétaných bez nehody. Podobně americká 476. TFS (Tactical Fighter Squadron) neztratila žádný letoun z důvodu havárie, a to díky dobrému výcviku pilotů při bojovém nasazení ve Vietnamu.
O mnoha haváriích amerických stíhaček se v té době psalo v našich novinách a časopisech a v souvislosti s tím se vyzdvihovala vysoká úroveň sovětských stíhacích letadel, především MiG-19 a MiG-21. Statistiky však mluví jinou řečí – ze 168 MiG-21 u našeho letectva jich havarovalo 48, z toho 42 kusů šlo rovnou do šrotu. Tyto havárie nepřežilo 13 pilotů.
Starfighter později stihla ještě jedna potíž. Byl navržen jako stíhací přepadový letoun určený k obraně americké pevniny, ale západoněmečtí odborníci si vzali do hlavy, že jej vylepší. Ze stíhačky budící respekt svými vynikajícími letovými vlastnostmi udělali víceúčelový letoun, který měl plnit stíhací, průzkumné a bitevní úkoly, a to za každého počasí, ve dne i v noci. Přidali mu proto množství výstroje, hlavně elektronické, celkem o váze více než 2000 kg. Ve výsledku tak z princezny udělali služku pro všechno a takto „vylepšený“ stroj se podle toho také ve vzduchu choval. Mezi legendy ale vstoupil i tak.
