Tak nějak se možná celá scéna odehrála. Zde, v Durynsku, u obce Crawinkel, kde byly rozsáhlé železniční tunely, s opravářskými dílnami. Tím vagonem určeným ke zničení, byl luxusní jídelní vůz, vyrobený ve Francii, v roce 1914. V roce 1918 se stal štábním vagonem francouzského maršála Ferdinanda Foche. Nový stát, s názvem Československo, ještě pobýval na novorozeneckém oddělení, když se v tomto vagonu odehrál pro Německo potupný akt podepsání příměří, s vítěznými mocnostmi Dohody. Francouzská a britská generalita, za Německo politici, zplnomocnění novou německou vládou. Podpis císaře Viléma na abdikační listině byl ještě mokrý a maršál Paul von Hindenburg, do té doby pravá ruka císaře, se tohoto ponížení nezúčastnil. Příměří bylo podepsáno 11. 11. 1918.
Být poraženým ve válce je vždy ponižující. Možná, že v tomto případě to bylo zmírněno tím, že příměří podepisoval také civilista, člověk, kterému poražené Německo příliš k srdci nepřirostlo. Horší bylo to, co přišlo potom. Přesněji řečeno, co přišlo v následujících letech. Trest by měl být úměrný provinění, a co si budeme povídat, máslo na hlavě měly i vítězné mocnosti. Zde to s potrestáním Německa přehnaly. Versailleská smlouva už byla za hranou. Tehdy, v roce 1919, to však nikomu nepřipadalo. Nepřiměřenost trestu nevede k nápravě. Vede jen k pocitu křivdy a k touze po pomstě.
Ve vagonu bylo podepsáno příměří, nikoliv kapitulace. K tomu došlo až o dva roky později a jinde. Příměří, které se protáhlo na dvacet let. Vidět nepřítele na kolenou je jistě povznášející pocit a vítězové mu podlehli. Není divu, za prvé všichni ještě měli v paměti ty statisíce mrtvých. Státník však umí hledět za horizont. Tehdy u podpisů však neseděl žádný. Porazit nepřítele budiž, který voják by z vítězství neměl radost. Kopat však do ležícího se může nevyplatit a zde se to naplnilo měrou vrchovatou.
Každý chvilku tahá pilku, říká přísloví, a zde se to vyplnilo beze zbytku. Němečtí generálové, kteří srazili Francii na kolena, by zřejmě na nic takového nepřišli. Jejich vrchním velitelem však byl bývalý desátník. Pomstychtivý, fanatický poddůstojník první světové války, jménem Hitler. Jeho pocit bezmocného vzteku, který v něm už dvacet let hlodal, se konečně dočkal naplnění. Třeba mu to poradil jeho kulhavý ministr propagandy, který měl dostatečný smysl pro symboliku. Vagon, kde se odehrálo podepsání prvního příměří, měl posloužit znovu. Byl přistaven na původní místo. Tentokrát se však role vyměnily. Na příkaz Hitlera byl potom tento vagon odvezen a vystaven v Berlíně, jako důkaz toho, že ponížení Německa bylo odčiněno.
Německý válečný stroj se však zadrhl, a to bylo také příčinou zániku jídelního železničního vozu z Compiègne. I když Hitler na konci války již ztrácel smysl pro realitu, zde si zachoval jasnou hlavu. Nikdy by nepřipustil, aby se historie opakovala potřetí. Zřejmě projevil obavy, jeho věrný Heinrich vydal rozkaz černým uniformám a osudový vagon zmizel definitivně ze světa. Na výsledku války to však nezměnilo pranic. Němečtí generálové se opět podepsali. Tentokrát to však nebylo už příměří, ale bezpodmínečná kapitulace.
