„Státním převratem dne 28. října 1918 československý národ, obrozený, bratrsky sblíženější a mravně posílený ve všech svých staletých požadavcích státoprávních, nastoupil novou etapu svého života. Stejně krásné a vroucí, jako klasicky silné slovo Komenského (od těch časů tisíckrát radostně opakované) o vládě, která ‚po přejití vichřic hněvu‘ opět se vrátila do našich rukou, uložilo všemu našemu podnikání nový a veliký směr,“ napsal profesor František Sekanina v předmluvě knihy Albem reprezentantů všech oborů veřejného života Československého před devadesáti lety.
Co se stalo 28. října 1918
Toho dne zahájila v Ženevě delegace tzv. Národního výboru vedená pozdějším premiérem Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Téhož dne kolem deváté hodiny ranní se vydali představitelé Národního výboru Švehla a Soukup převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru s Rakousko-Uherskem.
Podmínky obsahovaly i uznání autonomie národů Rakousko-Uherska, které si lid vyložil jako uznání nezávislosti. Tato zpráva se stala impulsem k živelným demonstracím, při nichž lid jásal v ulicích a ničil symboly mocnářství.
Muž mnoha tváří – Izidor Zahradník
Isidor Theodor Zahradník, kněz, politik, diplomat a strahovský knihovník se narodil 25. června 1864 v Hostačově (cást Skryjí) na Čáslavsku v chudé rodině zahradníka; dostal jméno Bohdan. Po vstupu do premonstrátského řádu přijal jméno Isidor. V letech 1888 byl vysvěcen na katolického kněze, devět let pak působil v Jihlavě. Roku 1910 však z katolické církve vystoupil. Pomáhal vytvořit církev Československou a hlásil se i k pravoslaví.
Politicky aktivní byl již za mocnářství, roku 1907 se stal poslancem Říšské rady za agrárníky a v parlamentu vydržel až do převratu. Za války se účastnil domácího odboje.
Byl jedním z organizátorů převratu 28. října 1918 v Praze. Kolem 11. hodiny dopoledne na demonstraci na Václavském náměstí u sochy sv. Václava vystoupil spontánně z davu a pronesl větu, která je považována za vyhlášení československého státu: „Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete svatého Václava přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti i svými životy.“ Jásající dav ho následně doprovázel až na nynější Hlavní nádraží, odkud byla zpráva o ustavení Československa vyslána telegrafem do světa. Zhruba o hodinu později opakoval tento Zahradníkův akt u sochy sv. Václava i pražský Národní výbor již v podání „mužů 28. října“ (Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný, Vavro Šrobár a František Soukup).
V letech 1918–1919 byl Zahradník členem Revolučního národního shromáždění za agrární stranu.Ve první čs. vládě (listopad 1918 až červenec 1919) zastával funkci ministra železnic.
Pak působil jako diplomat coby československý zplnomocněný ministr u mezinárodní reparační komise ve Vídni. Od roku 1924 byl ředitelem Hypoteční banky v Praze. Zemřel 21. února 1926 ve Vídni.
Je mu jako ministru železnic přisuzována klíčová zásluha na tom, že byla v roce 1919 povolena dočasná přeprava cestujících z Podolí do Braníka a zpět vlaky ČSD po tovární vlečce k vápenkám branického lomu a k cementárně po dobu, než byla do Braníka prodloužena tramvajová trať. Podle ministrova řeholního jména byla vlečka přezdívána „Izidorka“.
Scheiner: Sokol každým coulem
Josef Eugen Scheiner se narodil se 21. září 1861 v Benešově v rodině advokáta. Roku 1889 se stal doktorem práv, v roce 1893 si založil vlastní advokátní kancelář. Jako sedmnáctiletý vstoupil do pražského Sokola, kde se seznámil s Miroslavem Tyršem, se kterým byl mimochodem v příbuzenském vztahu přes Tyršovu choť Renatu. Scheiner se stal nadšeným Tyršovým následovníkem, v roce 1906 se stal starostou České obce sokolské.Roku 1908 zakládal Svaz slovanského sokolstva a byl rovněž zvolen jeho starostou.
Během války spolupracoval s Maffií. 21. května 1915 byl spolu s Karlem Kramářem zatčen a vyšetřován ve Vídni kvůli protirakouské činnosti, poté ale propuštěn. (Zato Kramář dostal trest smrti, později byl omilostněn.)
Nebyl jedním z „mužů 28. října“, ale podpořil jejich úsilí brannou mocí. Když došlo v Praze k vyhlášení samostatnosti, vypravil se poslední český místodržící Max Julius Coudenhove urychleně z Vídně do Prahy, aby udržel celistvost monarchie. Scheinera o tom informovali z Vídně. Ten se skupinou Sokolů očekával rakouského hraběte na nádraží, společně jej zadrželi a dopravili do jeho bytu, kde zůstal v domácím vězení. Tím mu znemožnili zorganizovat vojenský odpor. Poté začal Scheiner shromažďovat důstojníky, s jejichž pomocí založil první české vojenské velitelství. Po vzniku Ministerstva národní obrany byl jmenován prvním inspektorem branné moci (tzv. generalissimem). Úřad zastával od prosince 1918 do června 1919, pak byl – dle Scheinera nespravedlivě – sesazen z armádních funkcí a vrátil se do Sokola. Roku 1926 byl zvolen náměstkem starosty Mezinárodní tělocvičné federace.
V září 1931 se zapojil do příprav IX. všesokolského sletu, ale byl ze zdravotních důvodů nucen vzdát se aktivní role. 11. ledna 1932 zemřel na zástavu srdce.
Josef Scheiner se ocitl v Praze zřejmě v roce 1873, s rodiči vystřídali řadu adres ve Starém a Novém Městě a Vinohradech. S chotí Karolínou bydlel v roce 1889 v Hálkově ulici 9, pak na adrese Olivova 1, dále v dnes již neexistujícím domě v místech Sokolské č. 27-29 a v roce 1893 se usadil v domě na Václavském náměstí 807/64, který koupil.
Jaroslav Rošický padl na Kobyliské střelnici spolu se svým synem
Narodil se 19. září 1884 v Třešti u Jihlavy Absolvent vojenské školy bojoval na ruské frontě a italské frontě, v létě1915 byl těžce raněn. Od podzimu 1917 vyučoval taktiku na pražské kadetce. Octl se v okruhu Maffie a tzv. Národního výboru, byl pověřen vedením jeho vojenské organizace.
Slavným okamžikem jeho života byl 28. říjen 1918, kdy setník Rošický, zástupce vrchního velitele branných sil Josefa Scheinera, vedl průvod lidu ze Staroměstského náměstí k Národnímu divadlu.
Kariéru důstojníka mu zkazil otevřený nesouhlas s přijetím zákona na ochranu republiky (1923), zahořklý a zneuznaný major Rošický byl penzionován. V té době se jeho rodina nastěhovala do bubenečské novostavby na adrese Verdunská 26. Později se major v.v. stal předsedou Ústředního svazu národního odboje domácího, v roce 1933 vydal knihu Rakouský orel padá. Za okupace organizoval odbojovou buňku, kterou spojil se známou skupinou Kapitán Nemo.
Jeho synem byl Evžen Rošický (* 1914 v Olomouci). Po otci potomek staré polské šlechty, po matce synovec pozdějšího premiéra Fierlingera. Evžen, od r. 1935 člen KSČ, psal do Rudého práva, byl redaktorem Haló novin, později Národní práce.
Především je ale znám jako běžec SK Slávie, několikanásobný mistr ČSR, reprezentant na OH v Berlíně (1936) a čs. rekordman v běhu na 800 metrů a 400 metrů překážek. Otec a syn Rošičtí se stali obětí běsnění nacistů po smrti Heydricha. V noci z 18. na 19. červen 1942 byli zatčeni gestapem a 25. června t.r. na kobyliské střelnici popraveni.
